Vláda se zavázala ve svém programovém prohlášení, že bude „prosazovat provázané řešení sociálního bydlení a předcházení bezdomovectví“. Boj proti sociálnímu vyloučení dokonce prohlásila za jednu ze svých programových priorit. Navzdory těmto proklamacím se fakticky za této vlády situace dále dramaticky zhoršuje, což dokládá fakt, že se ztrojnásobil počet lidí, kterým je vyplácen doplatek na bydlení. Množství lidí, kteří bydlí na ubytovnách nebo v nedůstojných podmínkách, narostl až na 187 tisíc. Do parlamentních voleb zbývá pouze půl roku. Vláda tak důležitý zákon předkládá na poslední chvíli. Otázkou je, zda stačí projít celým legislativním procesem. Navíc je zde rozpor mezi MPSV, který sice pozdě, ale přece zákon předkládá a MMR, který má bytovou politiku ve své gesci. Celá situace s pozdním předložením a navíc se zásadním rozporem vzbuzuje dojem - vytvořit si alibi pro nesplnění programového prohlášení, než snahu o skutečné řešení problému. Již při představení Koncepce o sociálním bydlení se návrh setkával s velkou kritikou a tak předložený návrh doznal zásadních změn, který je určitým kompromisem mezi spolupracujícími ministerstvy MPSV a MMR a také zástupce vládní koalice. Zákon cílí v současné době cca na 115 až 120 tis. obyvatel ČR, což ale představuje zhruba 1/3 občanů, kteří jsou v současné době ohroženi chudobou nebo sociálním vyloučením.
Zákon je potřebný, ale pokud má být skutečně i účinný, musí být jasné, kdo bude odpovídat za jeho plnění a kdo zaručí dostupnost bydlení – budou to obce, města nebo některá z organizačních složek státu. Podle původního návrhu to měly mít za povinnost právě samosprávy. Z toho bylo na nátlak Svazu měst a obcí a Občanského sdružení majitelů domů upuštěno a pro obce to bude dobrovolné.
Sociální byty má dle zákona nově zajišťovat SFRB /Státní fond rozvoje bydlení/, který spadá pod MMR. Fond ale nemá pravomoc posuzovat sociální situaci žadatelů a ani jim nemůže poskytovat podporu v podobě sociální práce. O to se budou muset postarat ÚP nebo obce.
Z uvedených systémových nedostatku předloženého zákona je patrné, že i když se stane zázrak a zákon se stihne projednat a vstoupí v platnost, reálně situaci nejohroženějších skupin občanů v předložené podobě pro své vnitřní rozpory a nedostatky nespasí. Jediný reálný a skutečný přínos snad bude znamenat zamezení „obchodu s bídou“. Zákon má sloučit doplatek za bydlení a příspěvek na bydlení v jednu sociální dávku a tak by konečně mělo skončit vyplácení dávek do ubytoven, tedy reálně „ spekulantům - majitelům ubytoven“.
Zákon je nezbytný, aby se předešlo zejména bytové nouzi seniorů, samoživitelek, postižených, ale mnozí z nich se do systému sociálního bydlení za současného stavu vůbec nedostanou. Zákon z pohledu KSČM je proto třeba nastavit pro širší skupinu lidí – a tudíž bychom měli hovořit nikoliv o „sociálním bydlení“, ale o dostupném bydlení.
Řada obcí a měst si rozprodala svůj bytový fond a dnes jim byty chybí, na nájemné bydlení nedosáhne ani řada lidí, kteří poctivě pracují – byť pracují, nemají na nájem. V řadě míst ČR je nepoměr mezi nájmem v místě obvyklém a platem v místě obvyklém – proto KSČM hovoří o dostupnosti bydlení – kdy ze svého platu by si měli lidé dostupné bydlení zafinancovat, což v řadě regionů není. Je třeba podmínky obecně nastavit tak, aby výdaje na zajištění bydlení nečinily reálně více než 1/3 příjmů. Naskýtá se i otázka, jak bude stát hlídat i „cenu v místě obvyklém“, která bude hrát roli při odkupu bytů dle zákona o veřejných zakázkách – jak se zamezí s umělým nárůstem cen bytů?
Návrh zákona doporučujeme poslat do dalších čtení, ale chceme jasné vyjasnění financování sociálního bydlení pro obce, které se zapojí do systému, ale i výkupy bytů od soukromých majitelů a zabránění dalšího kšeftu s chudobou, který se přesouvá z ubytoven na nákupy bytů chudých regionech. Bydlení musí být dostupné pro všechny lidi. Právo na „střechu nad hlavou“ musí být státem garantovaným právem pro každého občana .