Teroristický útok v petrohradském metru byl otřesný nejen svými oběťmi a samotnou podstatou. Mrazí i z toho, co se dělo a děje po něm.
Útok na metro byl stejně zvěrský jako kterýkoliv jiný teroristický čin. Přesto v evropských metropolích nevidíme nasvícené budovy či lidské řetězy. Mediální prostor pro události v Petrohradu je nesrovnatelně menší, než byl ten pro události v Paříži nebo v Berlíně.
A taky emoce pracují jinak. Útoky v Evropě, to je vždy tsunami politických odsudků terorismu.
V případě terorismu v Rusku je to jinak. Aby se neřeklo, odsudky terorismu zaznívají, ale zpravidla jsou obaleny škraloupem pochybností, cynismu a škodolibosti. Bylo tomu tak při útocích na moskevské metro před sedmi lety a je tomu tak i dnes.
Stejně jako tehdy padají i dnes z redakcí mainstreamových deníků exkrementy typu „můžou si za to sami“. K „pošlapávání práv kavkazských národů“ přibyly „dobývání Aleppa a další kroky ruských sil, při nichž se na počty obětí nehledělo“ – jak píší Palata a další.
Na sociálních sítích se sice objevují hlasy soustrasti a podpory ruským občanům, ale internetové diskuse se jen hemží komentáři typu „však si to Rus zaslouží“.
A prostor na předních stranách médií zas a znovu dostávají spekulace, že v útocích „mohly být zapleteny ruské zvláštní služby“. Naproti tomu úvahy o práci tajných struktur v souvislosti s útoky v Evropě nebo ve Spojených státech jsou okamžitě zašlapávány do země a jsou kvůli nim zřizována centra proti hybridním hrozbám.
Tendence nadřazovat „evropskou společnost“ nad ruskou je stále zjevnější. Jsou jí nasáklé všechny druhy společenské činnosti počínaje tvorbou po nemenší děti, přes totální pohrdání ruskými sportovci až po bezmála schvalování útoku v petrohradském metru.
Tato nadřazenost není ničím jiným než svého druhu „evropským nacismem“. Je to důsledek stále vyhrocenější rusofobie a souběžného intenzivního poevropšťování občanů zemí napříč evropským kontinentem (včetně těch, které se díky velezradě svých elit rychle zříkají svého slovanství).
Zatímco u nás jde především o nenávistné anonymní komentáře na internetu, ve Španělsku nevpustili do restaurace dívky, „protože jsou Rusky“. V důkladně europeizovaném Lotyšsku hrdě pochodují bývalí příslušníci jednotek SS, bestiálně vraždících Rusy (a příslušníky dalších národů) ve válečných časech. Nejenže proti nim nikdo nezasáhne, ke všemu je de facto „přikryje“ německé vojsko, které v Pobaltí stojí před branami Ruska.
Roli evropských politiků ve fašizaci Ukrajiny vidí i slepý, stejně jako fakt, že nikdo v Bruselu, Berlíně ani Paříží nehnul brvou po upálení desítek lidí v Domě odborů v Oděse před třemi lety.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan řekl, že „Evropané jsou vnuky nacionálního socialismu“. Řekl to sice ve svém zájmu – v kontextu referenda o posílení svých pravomocí – ale řekl to. A řekl to především na adresu Německa, které je motorem procesu poevropšťování zemí napříč kontinentem.
Nejde o Merkelovou nebo o samotného krále eurofilů, expředsedu Evropského parlamentu a možná budoucího euroněmeckého kancléře Martina Schulze.
Jde o to, že se oni a jim podobní lidé za tónů Beethovenovy Ode an die Freude honosí vyspělostí a vytříbeností hodnot evropského politického útvaru – kdy důkazem civilizovanosti má být tentokrát péče o migranty – a současně z nadřazené pozice zřetelně opovrhují Rusy, k jejímž hranicím posílají obrněnce se zvířecími názvy.
Erdogan tentokrát dobře věděl, která slova volí.
Související:
Neochota osvítit Braniborskou bránu ruskou trikolórou udivila tisk