S velkým zájmem jsem si přečetl Prohlášení členů „Výběrové dotační komise v Programu podpory rozšiřování a přijímání informací v jazycích národnostních menšin“, která posuzuje projekty ucházející se o financování ze státního rozpočtu ČR prostřednictvím rozpočtu Ministerstva kultury (citace). Zmíněné prohlášení poukazuje na „(naštěstí zatím pouze verbální) projevy národnostní, rasové, náboženské a jiné nesnášenlivosti v ČR, jež stále více zamořují veřejný prostor“(citace).
Předpokládal jsem, že komise, která rozhoduje o hospodaření s veřejnými prostředky, je zvyklá pracovat pouze na základě jasných dat a bude takto postupovat i při obvinění naší společnosti z nesnášenlivosti, extremismu a xenofobie. Očekával jsem nezpochybnitelná fakta a jasné důkazy (promiňte, ale jsem právník). Přečetl jsem text jednou, pro jistotu i podruhé a pochopil jsem, že moje očekávání byla naivní. Nedozvěděl jsem se nic! Žádná fakta, žádné důkazy, ale jenom jakési výkřiky a obviňování podložené pouze nějakými pocity a dojmy tvůrců onoho „závažného“ dokumentu. Odolám nyní pokušení ptát se, zda při rozhodování o nakládání s penězi daňových poplatníků je hlavním kritériem zmíněné komise i něco hmatatelnějšího než pouze pocity jejích členů a pokusím se zareagovat na samotný text prohlášení.
Výzvu podepsali zástupci bulharské, ruské, slovenské, maďarské, německé, polské, běloruské, ukrajinské, vietnamské a romské menšiny. Je pravdou, že jsme svědky pravidelných útoků na Rusy a Rusko (naštěstí zatím pouze verbálních), a to zejména ze strany poslance Gabala, ministra Hermana a s nimi spřízněných „osobností veřejného života“. Zejména pan Gabal je v této činnosti mimořádně aktivní. Klasik by pravil: „Nadává, až mu slina bradu třísní.“ To, že oba pánové jsou zuřivými podporovateli zmíněné iniciativy, tedy pokládám za poněkud úsměvné. Někoho napadat a zároveň naléhavě vyzývat společnost, aby zanechala napadání, je obdivuhodný intelektuálně-mravní výkon. Anebo pánům vadí Rusko, ale Rusové nikoli? Těžko říci – snad mi to někdy vysvětlí.
Další menšinou, která je snad z pohledu výzvy relevantní, je menšina romská. Je pravdou, že soužití majoritní společnosti s Romy je mnohdy problematické. Pramení z poněkud odlišného pohledu obou entit na životní hodnoty, jakými jsou například práce, rodina, vzdělání či sousedské vztahy. Tyto problémy jsou však dlouhodobé a nemám informace o tom, že by nějakým způsobem gradovaly. Řešením musí být zajištění většího uplatnění romské menšiny na pracovním trhu. Tím se pravděpodobně odstraní většina současných „třecích ploch“ mezi Romy a majoritní společností. Tedy ne granty a dotace, ale práce a plat. V tomto duchu KSČM také připravuje svůj program.
Soužití ostatních národnostních menšin není, dle mého názoru, nijak problematické. Nezaznamenal jsem žádné projevy nenávisti proti bulharské, slovenské, maďarské, německé, polské, běloruské, ukrajinské ani vietnamské národnostní menšině. Rád bych svá tvrzení doložil nějakými fakty (promiňte, ale jsem právník).
Největší komunita sdružující lidi žijící v zahraničí, skupina InterNations, každoročně vyhodnocuje podmínky jejich života v cizích zemích. V minulém roce (2016) v daných státech takto hodnotila 43 různých aspektů života. Výsledky posléze zveřejnil web Business Insider. ČR obsadila v žebříčku všech zemí na světě 7. místo. V případě rodin s dětmi to bylo dokonce místo druhé! Dovoluji si tvrdit, že země „zamořená nenávistí a nesnášenlivostí vůči cizincům“ by se pravděpodobně umístila mnohem hůře.
Celá výzva je tedy zcela irelevantní. Lze ji chápat zřejmě pouze tak, že si někdo opět chce „vyfňukat“ další privilegia, kterými zpravidla bývají další peníze daňových poplatníků – mimochodem členů oné „zlé“ majoritní společnosti. Tyto prostředky se následně použijí na provoz všech možných grantových komisí a platy jejich členů, na realizaci dalších, větších a nákladnějších „projektů“. Na vytvoření nových neproduktivních pracovních míst a dalších aktivit, jejichž reálný užitek pro společnost bývá v nejlepším případě velmi sporný. Postup, kdy někomu nadávám do nenávistných xenofobů, ale přitom stojím s nataženou dlaní a žádám o jejich peníze, pokládám přinejmenším za nevkusný. To už si však každý musí rozhodnout sám za sebe. Rád bych pouze připomněl starou historku, ve které malý chlapec mnohokrát při koupání v řece dělal, že se topí, až se jednoho dne topil doopravdy a….konec je všeobecně známý…
Vážená Výběrová dotační komise, vaše prohlášení je zbytečné a naprostou většinou našich občanů může být oprávněně vnímáno dokonce jako drzé a urážlivé. Pokud něco „zamořuje veřejný prostor“, je to právě vámi vyplozený text. Jsem přesvědčen, že si občané ČR zaslouží minimálně vaši omluvu. V krajním případě byste mohli zkusit začít dělat něco opravdu užitečného. Byla by to milá (a nečekaná) změna. Hodláte-li ovšem pokračovat v podobném duchu i nadále, mohu vás ubezpečit, že výsledek se jistě brzy dostaví. Vytvoříte problém. Tentokrát ovšem nikoli virtuální, ale reálný. Pevně doufám, že to není vaším cílem.
Na závěr neodolám neocitovat velkého spisovatele, jakým byl Johann Wolfgang von Goethe: „Nevděk je znamením slabosti. Nikdy jsem neviděl schopné lidi, kteří by byli nevděční.“
V dokonalé úctě,
JUDr. Vojtěch Filip, místopředseda Poslanecké sněmovny PČR a předseda ÚV KSČM