Historici, novináři, politologové se o této historické události vyjadřují podle svého politického zaměření velmi odlišně. V době po roce 1989 je silně preferováno v médiích stanovisko, že Únor 1948 byl pučem a začátkem období široké stagnace.
Ti ekonomové a publicisté, kteří se opírají o fakta a ne o ideologické floskule, zjednodušování a vytrhování událostí z historického kontextu, dochází k názoru, že dnešní noví hospodáři jsou naopak horší než ti předlistopadoví. Data ukazují, že objem základních prostředků se za léta 1948 – 1989 v Československu zvětšil 6,8 krát, z toho v České republice 5,8, na Slovensku 11,4 krát. Majetek dodatečně znárodněný po roce 1948 nepředstavoval ani 1% majetku z roku 1989. Hodnota „ navráceného“ majetku převýšila hodnotu toho „ ukradeného“ více jak 30krát. To je stagnace, o které v popřevratové době můžeme většinou jen snít.
Dnes se aktuálně ve veřejném prostoru diskutuje na téma spolupráce ČSSD a KSČM. ČSSD současní kádrováci vyčítají, že po roce 1948 více jak 120 tisíc jejich členů přešlo do řad KSČ. Poznal jsem řadu takových členů i v KSČM a jsem rád, že v krajské organizaci pracují na úrovni ZO, ale i ve funkcích ve vedení kraje.
V diskusích i s těmito členy se otázka nezužuje na to, zda zrušit či nezrušit Bohumínské usnesení sjezdu ČSSD. Pod vlivem mediálního nálepkování, že KSČM není demokratickou stranou, se debatuje o šíři demokracii v naší straně a zda s námi sociální demokraté mohou více komunikovat nejen na úrovni obcí, měst a krajů. Zapomíná se, že žádná politika se nevytváří ve vzduchoprázdnu. Tyto dvě strany se skutečně liší, i když to vnímám jinak než nálepkovači. Jestliže se KSČM hlásí k Marxovu odkazu, v případě ČSSD tomu tak jistě není. V ČSSD je těžké hledat fundamentální základ, na kterém stojí jejich politické směřování. M. Ransdorf v této souvislosti uváděl, že „ filozofická debata se nedá vést kouřovými signály indiánů“.
Česká sociální demokracie svůj vztah k Marxovi dodnes nevyřešila. Možná i proto, že politická porážka režimu ve východním bloku byla omylem zaměněna za selhání marxistické teorie. Přitom i práce řady ekonomů a filozofů dotvrzují, že Marx není myslitelem minulosti, ale budoucnosti. Jsem přesvědčen, že teprve naše století plně docení velkorysost jeho konceptu světa a člověka.
Mluvíme-li o Marxově výzvě pro ČSSD, která kolem ní přešlapuje, tak ale i KSČM by neměla zůstávat v rovině pouhého verbálního přiklánění se. Měli bychom mít větší odvahu k diskusi, která půjde k samým kořenům programu, včetně těch nejdůležitějších bodů Marxovy teorie, a tak pronikat do politické praxe. Zatím přebíjí rutina skutečnou marxistickou inspiraci. S rutinou bylo možné na levici úspěšně přežít. Jak ukazuje praxe vládnoucí ČSSD. S bezduchou rutinou ale nelze dělat politiku, která by měla charakter dějinné iniciativy. Věřím, že 150. výročí vydání Marxova Kapitálu bude vhodnou příležitostí k diskusi a inspiraci zejména pro společenské vědy a politické strany hlásící se k levici.