Není žádnou novinou, že lidé po padesátce v případě ztráty svého pracovního místa obtížně hledají nové uplatnění. V důsledku toho si připadají zbyteční a často se propadají do depresí. A to je škoda nejen pro ně samé, ale hlavně pro zaměstnavatele i pro celou společnost. Tito lidé jsou často skutečnými odborníky ve svém oboru a jejich životní a pracovní zkušenosti jsou k nezaplacení. Jsou však znevýhodněni svým věkem a tedy tím, že již nejsou na vrcholu se silami a zdravím . Mnozí zaměstnavatelé, ale i část společnosti, která je dnes založena na „kultu mládí a dravosti“, si jich proto neváží.
V současné kapitalistické společnosti je rovněž trend, „vysát“ z člověka co nejvíce jeho pracovního potenciálu a co nejméně do lidské síly investovat. A když tedy síly dojdou, a že po padesátce začínají ubývat, tak se tito lidé pro své zaměstnavatele stávají neatraktivními. Jsou zákonitě pomalejší a pro zaměstnavatele zaměřené jen na rychlý a maximální zisk i drazí, protože díky svému věku a hlavně pracovním zkušenostem jsou zařazeni v nejvyšším stupni platové tabulky. Zaměstnavatelé se začínají ohlížet po mladší, levnější a výkonnější síle. A to se děje v době, kdy se prodlužuje věk pro odchod do důchodu.
Je nutné bořit mýty o pracujících po padesátce. Jsou možná pomalejší, ale jejich zkušenosti, zodpovědnost, ale i loajalita to zaměstnavateli mnohonásobně vykompenzují.
Debata kolem stárnutí by se neměla omezovat jen na problém „stárnutí pracovní síly“. Nejen prací živ je člověk, nejen v práci se realizuje pokrok společnosti. Je třeba se zaměřit i na další aspekty soužití generací, předávání zkušeností a nabízet i jiné formy aktivit, které nemusí být vnímány jako „produktivní“.
Jedním z kroků ke zlepšení postavení starších občanů ve společnosti je přiznání i těch hodnot, které se odehrávají mimo trh práce, a které jsou rovněž společensky prospěšné. Je to zejména „prarodičovství“, či zapojení do pečovatelské práce. Další možnost, která je dosud nedostatečně ceněná, je v pracovní flexibilitě a zkrácení pracovního úvazku. Zaměstnavatelé by si měli uvědomit, že propuštěním nebo nepřijmutím staršího zaměstnance přichází o nositele často i jedinečných dovedností a znalostí, které by mohly tito lidé předávat mladším kolegům.
Je nutné změnit celkový postoj ke stárnutí. Ale je toho kapitalistický systém schopen, když jeho jediným cílem je zisk i zisk za každou cenu? Nestačíš-li, najde se vždy důvod k propuštění. Pokud se nezmění zásadně přístup společnosti, situace se bude zhoršovat. Věk pro odchod do důchodu se neustále zvyšuje, takže i počet lidí „post - 50“, se bude navyšovat a navíc se budou i více projevovat zdravotní problémy. Jsme na to připraveni jako společnost a jsou na to připravení zaměstnavatelé ?
Úřady práce realizují individuální projekty, které jsou financované z Evropského sociálního fondu a mají řešit pracovní uplatnění od motivačních programů, rekvalifikací, až po mzdové příspěvky. Otázka je, jak to bude fungovat v praxi. Jedno je ale jisté. Doba, kdy si lidé budovali svoji kariéru v jednom oboru, je nenávratně pryč. 3-4 zaměstnání za život, pokud půjde vývoj techniky tempy jako nyní, bude v budoucnu asi standard. Již nyní je třeba tomu uzpůsobit i systém vzdělávání. Nejen přistoupit k celoživotnímu vzdělávání, ale hlavně opustit trend úzké pracovní specializace u mládeže a soustředit se na „široké všeobecné vzdělání“, které umožní i v pozdějším věku se přeškolit.
Ale to jsme již v budoucnosti. To bude úkol našich následovníků. Před námi dnes aktuálně stojí změna přístupu zaměstnavatelů i celé společnosti k naší seniorské a střední generaci.