V pátek 27. ledna 1945 se zbytky vězňů v koncentračním táboře Osvětim dočkaly osvobození. Rudá armáda prorazila obranu nacistů a její první sled mohl vstoupit do brány, nad níž bylo německy napsáno Práce osvobozuje. To, co rudoarmějci uviděli, je zaskočilo. A přitom Osvětim nebyla jediným vyhlazovacím koncentračním táborem. Byl tu i Bergen-Belsen, Buchenwald, Dora, Gross-Rose, Neuengamme, Plaszkow, Sachsenhausen, Stutthiof-Danzig, Ravensbrück, Dachau, Mauthausen, Flossenbürg, Riga-Keiserwald… Byla i Treblinka, byla i Malá pevnost Terezín, Svatava, Rabštejn, Rychnov n. Kn., Hradišťko, Ostrov n. O., Vrchotovy Janovice … Bylo mnoho táborů, kde se nadlidi pokoušeli vyhubit ty, kteří byli rasově méněcenní – Židy, Poláky, Čechy, Rusy, Ukrajince, Bělorusy, ty, kteří se jim postavili na odpor, ať již to byli antifašističtí Němci, Francouzi, Belgičané, Nizozemci, Rakušané, nebo ti, kteří jen se ocitli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. V táborech zahynulo na jedenáct milionů lidí, z toho dva miliony dětí, a prošly jimi desetimiliony. Na 350 000 občanů Československa tu prožilo kus okupace, na 235 000 z nich se nevrátilo do svých domovů.
Připomínka osvobození Osvětimi, tábora, jenž byl nad jiné krutý, a to pro všechny způsoby, jimiž lidi zde vraždili, patří mezi ty, které si nelze nepřipomínat. Už proto musí být varováním pro všechny ty, kteří by něco podobného chtěli zopakovat, a pro nás ostatní, abychom to nikdy nedovolili připustit a odmítli všechny pokusy, které toto osvobození i utrpení těch, kteří tu prožili kus svého života, se pokoušely znevážit.
Proto se k tématu, jako je toto, budeme vracet a ukazovat, jak se i dnes některé síly mu pokoušejí dát výklad, který neodpovídá skutečnosti.