K pohlazení na duši. Óda na řeku Labe

Zveřejňujeme báseň Óda na řeku Labe od Jindřišky Labské-Lipské.

Óda na řeku Labe

Jednou nás blaží slunce jas,
podruhé svět je temný zas.
Ten fakt už nikdo z nás nezmění,
že život i hořce koření.

Na všechny chmury znám jeden lék,
večerní procházky podél řek.
Než ptačí zpěvy se utiší,
sedávám u Labe v zátiší.

Kosatce, rákos i travní stvol
vyslechnou ode mě všechen bol,
jenž u těch rostlin různých jmen
zůstane zcela utajen.

Než se vše ponoří do stínu,
utrhnu větvičku jasmínu.
Ač jeho kvítek je pramalý,
do sladké vůně mě zahalí.

Tuší to Labe či netuší,
že je mi balzámem na duši?
Že jeho tůň mi jasní líc?
Ví to. A ví i mnohem víc.