Asi naposledy jsem byl pozván u příležitosti 28. října na Hrad. Sice tentokrát ne do Vladislavského, ale »jenom« opodál, do sálu Španělského, čemuž jsem byl rád, protože ne všem vyznamenaným bych mohl s čistým srdcem vyjádřit svou podporu tleskáním. A to vlastně poprvé. Dřív jsem vlastně skoro s každým vyznamenaným byl srozuměn, i když třeba ne úplně nadšen, ale nic by mi tolik nevadilo tak, jako letos.
28. říjen jsem předtím, než jsem v roce 2018 kandidoval na prezidenta České republiky, slavil v Teplicích, kde důstojné, vlastenecké oslavy organizoval nositel řádu svatých Konstantina a Heleny, rytíř Pavel Svoboda.
Bohužel, právě on byl jednou z prvních obětí nastupujícího covidu, kdy ještě nebyla vakcinace, ale bylo nařízení nosit roušky v uzavřených místnostech a on byl jedním z prvních bojovníků proti těmto nařízením. Já jsem už od prvopočátku byl zastáncem toho, že někdy je třeba nařízení státu, týkající se např. zdravotnictví, dodržovat. Ve své »bezrouškové« restauraci se nakazil a za pár dnů na to zemřel. To bylo v roce 2020. Od té doby už nikdy žádná vlastenecká setkávání – k 7. 3. výročí narození T. G. Masaryka, 6. 7. upálení Mistra Jana Husa a 28. 10. založení samostatné ČSR – nikdo v Teplicích nepořádá.
Proto jsem byl jedním z mála vlastenců, kdo byl zajedno s vládou Andreje Babiše v boji proti pandemii a byl jsem zastáncem očkování. Dalších 21 přátel, většinou z vlastenecké fronty, zemřelo proto, že byli proti vakcinacím a nenechali se očkovat. Myslím, že můj přístup k očkování z vlastenecké fronty sdíleli se mnou pouze filozof Petr Hampl a biolog Martin Konvička. Proto jsem tak úplně nemohl souhlasit s některými řečníky při demonstracích na Václavském náměstí.
Ale vraťme se k letošnímu 28. říjnu. Byl jsem též pozván organizací Český svaz bojovníků za svobodu (dříve Český svaz protifašistických bojovníků) na 12 hodinu do Míčovny pražského hradu. Tato organizace už nyní nedostává vůbec žádné finance ze státního rozpočtu (už je asi svoboda dostatečně vybojována a žádní fašisté na obzoru nikde v Evropě nejsou). Přesto tato oslava státního svátku byla nanejvýš důstojná.
Svůj vynikající projev k našemu nejdůležitějšímu státnímu svátku přednesl bývalý prezident Václav Klaus. A musím dodat, že právě takové projevy v den 28. října postrádám u současného prezidenta Miloše Zemana, který se soustřeďuje pouze na to, proč tu či onu osobnost dekoruje státním vyznamenáním. Zvláště v dnešní době, kdy mladí už nevědí, co bylo 17. listopadu 1989, devátého, či dnes slaveného 8. května 1945, je nanejvýš nutné, aby hlava státu upozornila na to, proč jsou státní vyznamenání udělována právě 28. října.
Dovolte mi, abych zde odkázal na projev Václava Klause: https://www.institutvk.cz/clanky/2136.html.
A když na závěr slavnostního aktu zazněla píseň Ktož sú Boží bojovníci, prožil jsem skutečně ten správný pocit, že jsem účasten něčeho velice důstojného.