Letošní rok je ve znamení dvou kulatých výročí – 160 let od úmrtí význačné české spisovatelky Boženy Němcové a 80 let od zatčení hrdiny protifašistického odboje, komunisty, novináře a spisovatele Julia Fučíka. Během věznění, během svého posledního odbojového aktu, před popravou nacisty sepsal Fučík své legendární dílo – Reportáž psanou na oprátce. My zveřejňujeme jinou jeho esej, která spojuje obě kulatá výročí: „Božena Němcová bojující“. Esej vyšla již za okupace, v roce 1940, kdy nebylo možné vyjádřit marxistické pohledy otevřeně. Jedná se tedy o dílo výjimečné snahou autora nepřerušit pokrokový kulturní zápas i po tak zásadní porážce, v těžkých časech pro národ i vše pokrokové a při obrovském nebezpečí. Fučík přitom vyzdvihuje u Němcové nové momenty, a práce tak svou formou i obsahem neztratila z aktuálnosti.
Fučík ukazuje Němcovou jako skutečnou literární revolucionářku, zvláště v kontextu prostředí, z kterého vzešla (další literárně činnou ženu té doby Fučík uvádí Magdalenu Rettigovou). Proto Fučík zdůrazňuje u Němcové momenty odporu proti měšťácké utlačovatelské společnosti:
„To, po čem touží Němcová, je neskonale víc: je právo přímé účasti ženy na budování světa. Účasti tedy i v nejvyšším tvůrčím dění, které si muž vyhrazoval pro sebe.
Nechce muži ubírat, nechce přejímat jeho funkci nebo dělit se s ním o ni. Nechce zmaskulinizovat femininum, chce naopak úplné rozvinutí ženství. Nechce se podobat muži. Chce rovné právo s ním. "
Svou esej končí perspektivou boje a zároveň vrcholně marxistickým (byť ne explicitně) metodickým východiskem:
„Neboť průzračně čisté, křišťálové vztahy mezi lidmi — to není jen prvotný, ale i konečný stav lidské společnosti, to je to nejvyšší, oč usilují výboje nového člověka. Toho dne, kdy se začneš dívat ke skutečným pramenům života, začneš se znovu učit historii. Kdy přestaneš vidět lidi ve vzduchoprázdnu nebo jen v odvozených skutečnostech a spatříš je živé vedle živých, s nimi nebo proti nim v reálném procesu bytí, změní se ti i jejich ustálená podoba. Tak také uvidíš, že Božena Němcová není jen sladká, okouzlená duše, jen spanilá žena se srdcem bez konce toužícím a s nepochopitelně krutým osudem; také ne jen trpitelka, hodná pozdní a nepotřebné lítosti; ale i duše odvážná, žena nová, s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka."
Uvádíme také předmluvu spisovatelky Marie Majerové z roku 1961. (KSM)