Ve spolupráci s jihočeskými kluby KČP, Jihočeským KV KSČM, OV KSČM Tábor, Aliancí národních sil, Táborskými vlastenci se uskutečnil 27.5.2022 u hrobky dr. E. Beneše v Sezimově Ústí u příležitosti výročí jeho narození „Jarní den E. Beneše“
Druhý prezident Československé republiky přišel na svět 28.5.1884 v Kožlanech jako desáté dítě v rodině drobného rolníka, který usilovností a podnikavostí proměnil během let chalupu v pěkný grunt. Do vínku se mu dostalo mimořádné pracovitosti a píle, úcty k vzdělanosti a lásky k svobodě a vlasti. Dva jeho starší bratři se stali učiteli a také on se dal cestou chudého studenta. Univerzitní studia absolvoval nejen v Praze, ale i v Paříži, Dijonu, Londýně a Berlíně. Získal rozsáhlé znalosti v řadě oborů a v několika jazycích. Přivydělával si jako novinář, dopisovatel a překladatel. Po návratu do Prahy učil 4 roky na obchodní akademii. Na popud T.G. Masaryka, kterého obdivoval, se habilitoval na Karlově univerzitě spisem o demokratickém socialismu. Ale sotva nastoupil akademickou dráhu, vypukla válka a on se dal mužně a nadšeně do služeb zápasu za československou samostatnost. Zpočátku byl spojkou T. G. Masaryka, činného v zahraničí, a Mafie, tajným spolkem vlastenců doma (Herben, Šámal, Soukup, Scheiner, Kramář, Rašín aj.). Od r.1915 jako generální sekretář Československé národní rady v Paříži organizoval zahraniční odboj spolu s Masarykem, který se zdržoval ponejvíce v Londýně a ve Washingtonu a s M. R. Štefánikem, který neúnavně cestoval po všech spojeneckých zemích. Koordinovaným úsilím dosáhli tito tři muži nejen podpory krajanů v cizině, ale i mobilizace dobrovolných československých legionářů na ruské, francouzské a italské frontě. Úspěšným jednáním s předními evropskými a americkými politiky získali pak v průběhu roku 1918 mezinárodní uznání a politické záruky pro nově vznikající svobodný stát – Československou republiku. T. G. Masaryk ocenil Benešovy zásluhy zcela lapidárně: „Bez Beneše bychom republiku neměli".
Nejtěžším obdobím života presidenta dr. E. Beneše bylo období Mnichova.
„Reprezentanti československé armády, stojíce tu přede mnou v krásném sále hradním, jenž býval Masarykovou knihovnou, jeden po druhém se pohnutě, někdy rozčileně ujali slova. Velení vojska jednomyslně žádalo, aby Československo Hitlerovi už nijak neustupovalo a v případě nutnosti šlo do války s Německem, ať budou její důsledky jakékoli.
Byl to rozhovor velmi pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde dovolenu mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli, ale byly to prosby i výstrahy důrazné. Dojaly mne a znovu mnou otřásly. Zaváhal jsem,“ vypráví E. Beneš, jak prožíval odpor armádního vedení.
„Je dobře, že jste přišli, a je správné, že jste mluvili tak, jak má mluvit československý voják. To, co žádáte, je vaší povinností žádat a dělat, je to ke cti československému vojsku. Máte pravdu, lid náš chce to, co žádáte i vy, a je krásné, že v této těžké chvíli národ a armáda takto cítí a jsou tak plně zajedno.
Ale já jsem v jiné situaci nežli vy. Já nejsem jen vrchním velitelem armády, jsem také prezidentem a politickým exponentem národa jako celku,“ prohlásil. „Musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všecky složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek. Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli v izolované válce. Ale pamatujte na to, co vám nyní říkám. Ano, je to hrozné, čeho se na nás obě tyto země dopustily. To, co nyní přichází, je však jen začátek velké evropské tragédie. Válka – veliká válka evropská – přijde, dojde k velkým rozvratům a revolucím,“ predikoval Beneš. „Nechtějí nyní bojovat společně s námi a za lepších okolností, budou muset bojovat těžce a za nás, až my bojovat nebudeme moci. Dostanou všichni těžkou odplatu. Já sám musím postupovat tak, abych zachránil stát aspoň do nejbližší války. Připravujte se na ni, budeme v ní hrát ještě svou roli, “pronesl ke generálům, kteří pak odcházeli „nespokojení, zatrpklí a v zoufalé náladě“.
Československo ztratilo třetinu důležitých průmyslových závodů a Hitler zároveň bez boje získal pásmo pohraničních pevností, což v podstatě znamenalo ztrátu obranyschopnosti „okousané“ země uprostřed nepřátel.
Edvard Beneš už několik dnů po přijetí mnichovské dohody 5. října 1938 abdikoval jako československý prezident a 22. října 1938 odletěl do Velké Británie, později do Spojených států amerických. Podle pamětníků byl v dalších letech myšlenkou „odčinit Mnichov“ doslova posedlý.
Po dobu celého exilu se zabýval otázkou – jak vyřešit soužití s Němci po válce. Konečným řešením byl odsun Němců – nebylo to jednoduché rozhodnutí, nedal by k tomu souhlas, pokud by to nepotvrdila Postupimská dohoda.
Fotogalerie
