V rozhovoru pro Lukáše Burgeta Jan Schneider odpovídal na otázky týkající se principu svobody slova i svobody obecně, jsou-li ohroženy právě tak, jako dnes.
Vrcholí trend, kopírující vývoj po únoru roku 1948, který byl započat po tom podivném předání moci v listopadu 1989. Lustrační zákon, založený na jindy zavrhovaném principu kolektivní viny, na jednu stranu plošně ostrakizoval protagonisty minulého režimu, avšak na druhou stranu cíleně vynechal „juniorku KSČ“, tedy SSM (Socialistický svaz mládeže), jehož někteří funkcionáři vyvinuli velké úsilí, aby se v lustračním zákoně vůbec neobjevili, a mohli tudíž v novém režimu hned atakovat ty nejvyšší posty.
A kdyby jen to! Neskutečně drze začali kádrovat druhé! Nyní jsou z nich největší obhájci čehokoliv, co jim opět zajistí „vedoucí úlohu“. Jsou jako korek – ať se přes ně přelije třeba tuna pomyjí, najdete je zase na hladině. Analogií tomu, co dělali komunisté po únoru 1948, bylo založení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) bývalým svazáckým funkcionářem Pavlem Žáčkem. Blokace zmíněných webů je pak pokračováním tohoto deviantního vývoje.
Co se mé situace týče, shledávám poněkud výstředním, zažívat podruhé v jednom životě „normalizaci“. Bohužel, to, co se teď děje, je něco jako déja vu, silně to připomíná ona neblahá sedmdesátá léta. Včetně různých charakterových veletočů a agresivního prosazování se chorobně ambiciózních kreatur (příkladně moderátor z České televize Jakub Železný).
Paradoxně jsem však touto nepříjemnou vzpomínkou docela omládl a objevil nové zdroje sil. Velmi mě potěšilo, když se podobně vyjádřil znovu zakazovaný, a jako živou vodou politý Jarek Nohavica. Celý článek zde: