Veronika Sušová-Salminen míní, že sledujeme velmocenskou válku vedenou jinými prostředky, v rámci které každá strana využívá potenciál, který má k dispozici.
USA a Rusko se ocitají v citlivém momentu velmocenského konfliktu, který nejspíš ve výsledku ovlivní budoucí architekturu evropské bezpečnosti. Rusko na konci uplynulého roku definovalo poměrně jasné požadavky na adresu USA a jejich spojenců. Vedle právně zakotvených bezpečnostních záruk pro Rusko, které se týkají nejen ale také dalšího rozšiřování NATO v zeměpisné blízkosti Ruska (nikoliv jen Ukrajiny),
Putin totiž nakonec položil lídrům západních velmocí poměrně jasně položenou ale nevybíravou, principiální otázku: jste ochotni za Ukrajinu jít do války s jadernou velmocí, nebo se s námi domluvíte u stolu? Spojené státy (a potažmo Západ) nesnáší, když jim Putin klade podobně nepříjemné otázky.
Rusko rozhýbalo diskuzi o bezpečnosti v Evropě. Pod „bezpečnostními zárukami“ je nutné číst především nové uspořádání pravidel hry v oblasti evropské bezpečnosti. Rusko i USA přitom ví, že válka mezi nimi není v zásadě možná, protože by neměla vítězů. Konflikt o uspořádání v Evropě, jenž by reformoval architekturu po skončení studené války, která s Ruskem v zásadě nepočítá, musí tedy spoléhat na jiné formy vedení války. V minulosti se ostatně podobné bezpečnostní konstrukce v Evropě utvářely „krví a železem“ velkých válek. Jaderný věk přinesl nové formy velmocenského konfliktu, ale samotný konflikt mezi velmocemi neodstranil. Celý článek zde: