Co je reportáž? Popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním. Tolik slovník.
Ovšem reportáž českého redaktora z komunistické akce má poněkud jiná pravidla. Základem samozřejmě zůstává osobní zážitek, z něhož autor vychází. Následně na polovinu či třetinu sníží počet účastníků, zároveň poněkud navýší jejich věk. Doplní vhodnou fotografií postarší dámy se vztyčenou pěstí, i kdyby to měla být jeho tetička pózující na dvorku. Důkladně se rozhlédne a hledá mezi přítomnými největšího exota, toho poté nafotí ze všech stran a jako s typickým účastníkem s ním udělá krátký rozhovor, z něhož následně vypustí cokoliv smysluplného, ne-li dokonce inteligentního. Tím má splněnu povinnost k davu a věnuje se řečníkům. Žádný z nich nemluví. Všichni zásadně piští, vykřikují, vřískají, hřímají, burcují, či jinak nelibozvučně zní – hlavně z toho musí být cítit fanatismus, aby si čtenář přišel na své.
Z projevů je potřeba vytáhnout úryvky, ze kterých je zřejmé, že dotyčný uvízl v padesátých letech a je tedy nebezpečnou, nebo alespoň komickou figurou. Tady pozor, Češi mají humorné postavičky rádi, takže když komično, tak zásadně trapné! Opět je vhodné doplnit pro větší názornost vhodnou fotografií, ideálně zabranou zespodu, ve větru, s otevřenými ústy a podobně. Vítaný je lehký náznak šílenství v oku. Na závěr stačí přihodit jednoho náhodného kolemjdoucího s civilní příjemně působící fotografií, plným jménem, aby se s ním čtenář mohl ztotožnit, a jeho vyjádřením »Fuj, ti oškliví komunisti«, případně »Bojím, bojím«.
Reportáž promícháte zvučnými výrazy jako totalitní funkcionář, stalinista, propaganda, imperialismus, válečný štváč, nesvoboda, lehce ochutíte vtipnou zmínkou o nedostatku banánů, ozdobíte připomenutím posledních volebních výsledků a dílo je hotovo.
A ještě varování, i tady existují zakázaná slova, která by použil pouze naprostý amatér nebo sebevrah – a sice rozum, národ a pravda…