Dávám přednost politickému a diplomatickému řešení
Na debatě věnované vašemu půlkulatému životnímu jubileu jste řekl, že česká zahraniční politika je často poněkud nesrozumitelná. Jak to myslíte?
Mezi slabší stránky patří relativně častá nejednotnost v přístupu k některým zahraničním problémům mezi hlavními představiteli státu, tj. prezidentem, premiérem, ministrem zahraničí a předsedy obou komor parlamentu. Mezi příklady bych mohl uvést rozdílné vnímání Evropské unie mezi Václavem Klausem a dalšími předními politiky, rozdílný postoj k řešení izraelsko-palestinského konfliktu mezi prezidentem Zemanem a ostatními, odlišný postoj k Tchaj-wanu mezi předsedou Senátu Milošem Vystrčilem a dalšími reprezentanty, odlišný postoj ke vztahům s Ruskou federací mezi Milošem Zemanem s Václavem Klausem a mnohými ostatními, odlišný postoj k bombardování Srbska mezi tehdejším premiérem Zemanem, mnou jako tehdy ministrem zahraničí, a na druhé straně prezidentem Václavem Havlem, odlišné vnímání invaze do Iráku v roce 2003 tehdejším prezidentem Václavem Havlem s ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou, a na druhé straně premiérem Vladimírem Špidlou (i mnou tehdy ve funkci předsedy VS OSN) atd.
Po roce 1989 byla naše zahraniční politika důsledně prozápadní a orientovaná na našeho největšího spojence Spojené státy americké. To odpovídalo i přesvědčení naprosté většiny všech českých aktérů v oblasti zahraniční politiky. Menší třecí plochy vyvolal jen Jiří Dienstbier, ale ne v době, kdy byl čs. ministrem zahraničí, ale později, kdy byl v letech 1998–2001 zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, a prosazoval odlišný postoj ke kosovským událostem, než si přála například jeho přítelkyně ministryně Madeleine Albrightová.
Ve stejné době došlo i k větším rozporům s USA. Tehdy jsem byl ministrem zahraničí právě já a šlo o bombardování Srbska, česko-řeckou mírovou iniciativu, plošné sankce proti Kubě, postoj k invazi do Iráku, podporu českého exportu pro íránskou jadernou elektrárnu Búšehr apod. Nedávno zemřelý Petr Uhl tenkrát mou zahraniční politiku nazval »politikou všech azimutů«, čehož jsem si vždy nesmírně vážil.
Je těžké prosazovat politiku všech azimutů? Taková zahraniční politika je mnoha našim občanům blízká, protože je spravedlivá a přátelská vůči všem.
Je to složité, neboť nejde jen o získání konsenzu ve vládě – což samo o sobě často hraničí s nemožností, ale i o nalezení kompromisu mezi vlastními představami a přesvědčením a omezeními danými naší geografickou polohou, spojeneckými vazbami a celkovou mezinárodní situací.
Byl jste u toho, když ČR vstupovala do Severoatlantického paktu, což mnoha levičákům a protiválečně uvažujícím lidem nekonvenuje. Lidé chtěli referendum, nepovažují tento pakt za obranný, nýbrž za útočný. Jak na to vzpomínáte?
Dne 12. března 1999 jsem jménem ČR v Knihovně Harryho S. Trumana ve městě Independence nedaleko Kansas City podepisoval ratifikační listiny, spolu s polským ministrem a mým přítelem z doby disentu Bronislawem Geremkem a maďarským ministrem zahraničí Jánosem Martonyim.
Podpora veřejnosti pro vstup do NATO rostla pomalu od 36 % až k nejvyššímu počtu 56 % v roce 1999. V tehdejší vládní ČSSD byla poměrně silná skupina, která prosazovala jak uspořádání referenda o vstupu do NATO, tak i statut bezjaderného členství, které si vyjednalo Norsko. Přiznám se, že mi tento postoj byl poměrně blízký. Proti referendu ostře vystoupil tehdejší prezident Václav Havel. A zástupci NATO jednoznačně odmítli i jen hovořit o »norském« statutu. To rozhodlo. Narazili jsme na jasné limity naší zahraniční politiky.
Ano, vím, že v historii České republiky budu navždy spojován se vstupem do NATO, ale v podstatě nešlo o žádnou mou »zásluhu«. Navázal jsem na mé předchůdce. Mimochodem, daleko úspěšnější jsem byl v úsilí o členství ČR v Evropské unii, neboť jako ministr zahraničí jsem byl zodpovědný za úspěšné uzavření 29 kapitol z předepsaných 31. Ovšem poslední kapitolu ČR uzavřela až v době, kdy jsem byl z MZV »odejit« a vystřídal mne Cyril Svoboda.
Týden poté, co jsme vstoupili do NATO, došlo k politováníhodné události, která se černě zapsala do dějin ČR a česko-srbských vztahů: k bombardování Srbska letouny NATO, k čemuž jsme bohužel dělali stafáž. Netíží vás černá můra?
Zatelefonoval mi tehdy Javier Solana, kterého jsem znal z minulosti, kdy byl španělským mírovým aktivistou, a informoval mne, že po víkendu bude NATO bombardovat bývalou Jugoslávii, neboť Miloševič ignoroval ultimátum, jež mu NATO sdělilo v prosinci 1988 – tehdy ČR ještě nebyla členkou Aliance. Javier vyslovil pochopení pro složitou situaci, v níž se tři nováčci nyní ocitají, ale dodal, že v praxi nemáme jinou možnost, než akci NATO odsouhlasit. A letadla jsou již na letištní ploše. A zcela jistě vzlétnou.
Ihned jsem zprávu telefonoval předsedovi vlády Miloši Zemanovi, který urychleně svolal vládu. O tomto jednání, které skončilo v časných ranních hodinách, toho bylo napsáno již dost. Atmosféra byla napjatá a pochopitelně se nikomu nelíbilo, že jsme byli postaveni před hotovou věc, na jejímž vzniku jsme se nepodíleli, a nyní jako nováček Aliance budeme spoluodpovědní za bombardování Srbska, které bylo historicky jedním z našich nejvěrnějších spojenců.
V Bruselu se čekalo jen na nás. Malá ochota zařadit se rychle do šiku vedla spojence ke kritice, kterou nasměrovali především na předsedu vlády Miloše Zemana a na mne.
Na rozdíl od souhlasu, který premiér Zeman nakonec podepsal, se často opomíjí skutečnost, že Miloš Zeman ihned souhlasil s mým návrhem zkusit najít mezi ministry zahraničí členských zemí NATO potenciální spojence pro naše úsilí brzy ukončit bombardování, dohodnout příměří a zaměnit vojáky za diplomaty, kteří by prosadili dlouhodobé mírové řešení. To je tedy odpověď na to, jestli mě netíží černá můra.
Hovořil jsem s řadou ministrů, včetně Joschky Fischera (Německo), kterého jsem znal ještě ze studentských let, či mého přítele britského ministra zahraničí Robina Cooka. Občas jsem se setkal s jistým porozuměním, které však bylo vždy spojeno s jednoznačným odmítnutím jakékoliv konfrontace s USA. Nakonec jsem našel vstřícnost a pochopení jen u řeckého ministra zahraničí Jorgose Papandrea.
Jorgos měl v Bělehradě řadu přátel a brzy s nimi zahájil jednání. O mírovém řešení jednal ale i s Viktorem Černomyrdinem, tehdejším předsedou vlády Ruské federace, a s náměstkem americké ministryně zahraničí Strobe Talbotem. Musím přiznat, že někteří úředníci, a to jak českého, tak i řeckého MZV, se nám tenkrát pokoušeli házet klacky pod nohy, čímž se jednání značně zpomalilo. Kvůli těmto obstrukcím jsem domluvený text česko-řecké mírové iniciativy podepsal s Papandreem až 23. května 1999. Využili jsme k tomu skutečnost, že jsme v té době byli oba na oficiální návštěvě Číny, a tak ke slavnostnímu podpisu došlo na našem velvyslanectví v Pekingu. Toho tehdy zneužil například Michael Žantovský k jízlivému komentáři, že šlo o »pekingskou kachnu«.
V našem úsilí jsme vycházeli nejen z faktu, že kosovská krize byla největší výzvou, které Aliance čelila od konce studené války, a že vzniklo nebezpečí ohrožující mír, demokracii, smíření a proces obnovy v celém regionu, ale i z historických pout mezi národy Jugoslávie, Čechy a Řeky.
V dokumentu jsme zdůraznili nutnost zaručit práva kosovských Albánců, poskytnout provincii širokou autonomii v rámci SRJ a zajistit práva ostatních etnických komunit pokojně žít v multietnickém, multikulturním Kosovu. Mimochodem, tento princip se nám později podařilo prosadit i do Rezoluce RB OSN č. 1244, která je dodnes porušována. Ostatně, prezident Zeman odtržení Kosova od Srbska nikdy nepodpořil právě s odvoláním na tuto rezoluci RB OSN. Pozdější český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg sice ve vládě na výjezdním zasedání v Teplicích prosadil uznání samostatnosti Kosova, ale Česká republika dodnes nemá zastoupení v Prištině na úrovni velvyslance.
Je pravda, že česko-řeckou mírovou iniciativu jednoznačně odmítly Spojené státy, především tehdejší ministryně Albrightová. Je současně pravda, že řada myšlenek tohoto plánu se ukázala nosnými a přispěla k ukončení bombardování, k příměří a k jednání o Paktu stability pro Balkán. To vyzdvihl i srbský prezident Vojislav Koštunica, který po ukončení bojů pozval do Bělehradu Jorgose Papandrea i mě. Mimochodem, za iniciativu mi poděkoval později i tehdejší norský ministr zahraničí Thorbjörn Jagland. Ovšem i tato jednání jednoznačně ukázala na obrysy limitů naší zahraniční politiky. Do konce mého volebního období se mi nepodařilo zlepšit vztahy s vládou USA.
Máte pocit, že se v Kosovu lidem daří dobře? Kromě národnostní nenávisti, kdy jsou odstrkováni a perzekvováni právě Srbové, je tam obrovská nezaměstnanost. To má být výkladní skříň čeho?
Mohu odkázat na usnesení Evropského parlamentu, kde se vyjadřuje znepokojení nad nedostatečnou konkurencí, nad možností výběru i nad svobodou projevu v kosovsko-srbské komunitě, nad nedostatkem hmatatelných výsledků v boji proti organizované trestné činnosti, včetně případů obchodování s lidmi a drogami a kyberkriminality. Parlament je obzvláště znepokojen sociální diskriminací komunit Romů, Aškalů a Egypťanů, jejich vyloučením z politického a sociálního rozhodování a přístupu k pracovním příležitostem, spravedlnosti, bydlení, zdravotní péči, kanalizačním systémům a tekoucí vodě. Samostatnost Kosova stále odmítá uznat 44 členských států OSN, včetně pěti států EU, i Slovensko, a čtyř států NATO.
V době, kdy jste byl v aktivní službě, došlo k invazi do Afghánistánu – to jste byl českým ministrem, a poté, co jste byl zvolen předsedou VS OSN, následoval křest ohněm. Na spadnutí totiž byla invaze do Iráku. Jak jste to prožíval?
Podzimní zasedání VS OSN jsem formálně zahájil 10. září 2002. Dva dny poté za mnou do OSN přišel prezident George W. Bush s ministrem zahraničí Colinem Powellem, poradkyní Condoleezzou Riceovou a velvyslancem Johnem Negropontem. Na straně českého předsednictví byla se mnou i ředitelka mé kanceláře Helena Opolecká, její zástupkyně Jana Simonová a velvyslanec Hynek Kmoníček.
Prezident Bush zdůraznil nutnost boje proti iráckému diktátoru Saddámu Husajnovi, kterého přirovnal k Adolfu Hitlerovi. Rovněž vyjádřil svůj názor, že Společnost národů umožnila druhou světovou válku svým appeasementem vůči Hitlerovi, a zdůraznil svou naději, že OSN se nezachová podobně, neboť jinak by prý ztratila smysl a důvod ke své existenci. Podotkl jsem, že slabost Společnosti národů nebyla dána jen jejím postojem k tehdejšímu Německu, ale i absencí USA mezi jejími členy, čímž se značně lišila od dnešní OSN. Byl jsem poněkud překvapen dojmem, že prezidenta Bushe překvapila poznámka o tom, že USA nebyly členy Společnosti národů.
Brzy jsme však narazili na náš rozdílný názor na to, co by mělo být alternativou tohoto appeasementu. Podtrhl jsem, že dávám přednost politickému a diplomatickému řešení. Prezident Bush dal jasně najevo, že pokud by OSN nepodpořila vojenskou akci proti Iráku, tak se USA rozhodnou pro jiný postup, a odkázal na bombardování Kosova, k němuž došlo bez mandátu RB OSN. V tu chvíli jsem pochopil, že k válce s Irákem pravděpodobně dojde i proti vůli OSN. Připomínám, že invaze do Iráku nezískala mandát RB OSN.
USA počítaly nejen s ruským a čínským vetem, ale i s francouzským. Usilovaly ovšem o tzv. morální většinu, tedy většinu hlasů nestálých členů RB OSN. Ani to se jim však nepodařilo. Robin Cook, který kvůli Iráku rezignoval na svůj post ministra zahraničí, tenkrát ironicky poznamenal, že »dějiny budou zmateně hloubat nad tím, proč britská vláda v sobě nenašla stejného nezávislého ducha, jaký předvedly vlády Mexika a Kamerunu«.
Připomenulo mi to otázku mexické diplomatky, proč český ministr zahraničí Cyril Svoboda v sobě nenašel tolik odvahy jako Mexiko, které je »daleko od Boha, ale blízko k USA, a přesto odmítlo souhlasit s invazí«. Ministr Svoboda prohlásil, že jsme samozřejmě na straně tzv. koalice ochotných, »protože to je koalice demokratických států, a konstatujeme, že Irák má zbraně hromadného ničení, zbraně chemické, biologické, bakteriologické (sic!)…« Colin Powell brzy po zahájení invaze zařadil ČR do zmíněné koalice ochotných, kteří podpořili americkou vojenskou akci.
A jak se ukázalo vzápětí, zbraně hromadného ničení v Iráku byla lež na lež. Že od té doby nejsou všichni politici zdrženlivější, aby se znovu neznemožnili? Když si uvědomím kauzy Skripal a Vrbětice, tak zdrženlivost fakt nevidím...
Ano, žádné zbraně hromadného ničení se v Iráku nenašly, takže se prokázalo, že argumenty mise zbrojních inspektorů OSN vedená Švédem Hansem Blixem byly pravdivé a politici jako George W. Bush či Colin Powell nebo Tony Blair klamali světovou veřejnost. Někteří se již omluvili. Na omluvu jiných, například tehdejšího českého ministra zahraničí Cyrila Svobody, se stále čeká. Předpokládám, že se v čase dozvíme více i o kauze Vrbětice.
Pokud říkám, že čeští diplomaté a politici si především musí být vědomi našich omezených možností, to neznamená, že by se při své práci měli vzdávat svého politického přesvědčení nebo jej jakkoliv upozaďovat. Takže například od levicového ministra zahraničí bych očekával podporu principu solidarity a odmítání nespravedlivých válek, agrese, anexe a okupace cizího území nebo extrémně nacionalistických či populistických postojů.
A proč jenom od levicového ministra zahraničí, já bych to pojala všeobecně, od každého ministra zahraničí...
No, řadě pravicových politiků je princip solidarity cizí. Ovšem všichni by se měli snažit nevzdat úsilí o otupení všech hrotů hrozících rozporů. Každé politické rozhodnutí je potenciálně konfliktní, ale obzvláště v zahraniční politice by se protichůdné postoje měly řešit vzájemnou dohodou. Nalezení výhodného kompromisu by mělo být uměním každého diplomata. Prioritou naší zahraniční politiky musí být začlenění státu do struktur, které zaručují stabilitu. V našem případě jde nepochybně o Evropskou unii. Měli bychom pragmaticky postupovat krok za krokem směrem ke »sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropě bez napětí, Evropě svobodných občanů a spolupracujících regionů« - to cituji z mé koncepce zahraniční politiky ČR z února 1999, která nebyla přijata.
V rámci takovéto Evropy musíme hájit vlastní národní zájmy, ale přitom respektovat mantinely společných hodnot. O to jsem se například pokusil, když jsem souhlasil s kritikou porušování lidských práv na Kubě, ale současně jsem odmítl plošné sankce, které prosazovaly USA. To rozhněvalo představitele USA a mně se tenkrát v Komisi pro lidská práva OSN velmi výrazně zastala především švédská ministryně zahraničí Anna Lindhová, která byla později zavražděna. Nakonec jsme hlasování těsně vyhráli, ale došlo k mírnému a dočasnému zhoršení některých obchodních vztahů s USA.
Byli bychom směšní, kdybychom poučovali jiné, co mají dělat, nebo se dokonce pokoušeli jim něco vnucovat. Na druhé straně ovšem budeme vzbuzovat respekt, pokud nebudeme zbytečně ustupovat nátlaku či přímo nějaké zlovůli mocných. Považuji za správné citlivě využívat našich historických zkušeností. Mohli bychom, za existence jisté politické vůle, například i přispět k řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Oběma stranám jsme v jisté fázi naší minulosti nesmírně pomohli, a tak, i když ze zcela rozdílných důvodů, by nás obě strany mohly respektovat jako zprostředkovatele vzájemného dialogu. A zprostředkovaný dialog je potřebný, neboť bylo prolito tolik krve, že vysoká vzájemná nedůvěra činí přímý dialog dost obtížným.
Pokud bychom byli pevně zakotveni v Evropské unii, nevylučuji, že bychom mohli využít našich zkušeností a znalostí Ruska i ke zprostředkování kvalitnějšího dialogu s Ruskem, neboť snížení napětí a zlepšení vztahů je nepochybně v našem zájmu. Pochopitelně vnímám, že dnes je taková představa spíše z říše snů.
Jaký je váš názor na současnou úroveň vztahů s Ruskem, které se stále šponují a eskalují, jako kdyby nikdo neměl rozum a nedokázal říci: Zvítězit musí kompromis! Kde je ono umění diplomacie, o němž jste hovořil?
Ano, jsme svědky nejhorších česko-ruských vztahů od roku 1989. Měli bychom jednat a hledat fungující kompromisní řešení. Vždyť i jediný další stát, který Ruská federace zařadila s námi do kategorie nikoli přátelských států, tedy USA, s Ruskem jednají. Současné napětí ve vzájemných vztazích není v našem zájmu. Teoreticky je možné doufat, že si v příštích volbách zvolíme vládu, která se bude snažit najít prostor mezi jistými limity české zahraniční politiky a našimi zájmy a těšit se z dobrých vztahů s našimi sousedy a obchodními partnery.
Na druhé straně uznávám, že by pomohlo, kdyby v EU došlo aspoň k takové reformě, která by významně snížila současnou obrovskou moc nezvolených elit, například německých bank. A to by zas pomohlo k transformaci v myšlení českých občanů, v chápání významu evropanství v dnešní době.