Z fb
Libor Svoboda nemůže být žádný fundovaný historik, protože je příliš mladý, aby mohl znát tehdejší situaci na československé západní a jižní hranici. Ty situace může znát pouze ten, kdo v těchto poválečných letech na této hranici žil. A vykládat o tom pouze z vyprávění, nebo z písemných záznamů je jenom vyprávění na úrovni jednoduchých románů. Můj otec, jako příslušník Finanční stráže a velitel úseku rakouské hranice s mostním přechodem do Hardeggu, na hranici sloužil a celá naše rodina bydlela v obci Čížov. A dodnes mám v mysli ty probdělé noci, kdy moje matka čekala do rána na otce, který měl noční službu podél Dyje, jejímž středem probíhala hranice s Rakouskem. Skoro každou noc bylo slyšet od hraniční čáry střelbu. A těch ozbrojených agentů chodců jsem osobně několik viděl na vlastní oči. A tito agenti se vůbec nerozpakovali použít bez jakýchkoliv skrupulí střelnou zbraň. Byl jsem i na pohřbu otcova kolegy Urbáška, kterého smrtelně postřelil agent při kontrole totožnosti. A vím i o tom, že tento agent byl nakonec dopaden v obci Šumná, kde byl ukryt na půdě zdejšího řezníka. Otec mi po návratu vyprávěl o té divoké přestřelce s použitím ručních granátů. Libor Svoboda nemůže vůbec vědět, jaký byl tehdejší nebezpečný život na těchto hranicích a neví ani to, že obyvatelé Čížova dobrovolně a aktivně spolupracovali s Finanční stráží a upozorňovali je na neznámé osoby. Tak bohužel také zemřel pan Urbášek. Pokud jeho dcera Dadka, se kterou jsem v Čížově chodil do obecné školy, ještě žije, jistě si na ta léta vzpomene. Libor Svoboda může tak jenom okecávat nějaké písemné záznamy, ale je to pořád jenom obyčejné okecávání. A Pohraniční stráž žádnou zadrátovanou zemi nemohla začít hlídat, protože při vzniku Pohraniční stráže a přebírání úseků hranic od Finanční stráže žádné dráty na hranicích nebyly. Ty začaly vznikat až kvůli neudržitelnému a nekontrolovatelnému pronikání agentů chodců a jejich sabotážím a vraždění na našem území. A Libor Svoboda by si měl dát kafíčko a pustit si televizi. Protože je směšné, když člověk, který nic z toho neprožil, vykládá "fundovaně", jak to tehdy bylo. A pokud by chtěl, tak bych mu mohl vyprávět třeba o tom, jak se chovali Vlasovci v obci Salaš u Velehradu, kde jsme přes válku bydleli. A o těch deseti mladých chlapcích, kteří byli v lese za Salaší pod záminkou vstupu do partyzánského oddílu postříleni, aby Vlasovci mohli bez problému projít přes vesnici ke svým americkým zachráncům. Ale dalo by se vyprávět dlouho. No a dnešní svět je na nějaké zabíjení zvyklý. Ale v úplně jiném kontextu. Ale to Libora Svobodu nezajímá. Je to prostě "správný" novinář.
.....................
Milane výborně napsáno. píše autor JK. Přispěju dílčími proživšími poznatky. Když jsem sloužil za doby hlubokého socialismu ve Vimperku tak jsem s vojáky občas vypomáhal zprůjezdňovat šumavské hvozdy (zájmové vojenské prostory), ale také místní komunikace od sněžných závějí a bariér. Často jsme pak unaveni zašli na pivo do místní hospody. Od místních starousedlíků vím, kdo pro ně a pro stát byl skutečným nebezpečím. Ozbrojené složky to nikdy nebyli, spíše naopak. Soužití s občany v šumavských hvozdech mi připadalo tvrdé, ale „pohádkově“ idylické a později jsem při povýšení nerad odcházel. Od nich vím, že až do hodně pozdních 50-tých let neměli, ale občas chodili místní občané na německou stranu na pivo, a občas načerno, i vojáci, kteří stavěli různé zábrany. Nikdo z toho nic nevyvozoval. Inu, všude žijí lidí a s dobrou vůlí se vždy dá vyjít. Tento slogan jsem slyšel ještě mnohokrát od důstojníků Pohraniční stráže ČR kdykoliv jsem se s nimi ve své profesi setkal. Dodnes si ho pamatuji, a jako osoba odpovědná za spolupráci s místní samosprávou vždy uplatňoval. Ale raději dost, tento úsek života a vojenské historie bohužel hodnotí ti, kteří ho neprožili a rádi vše zneužívají.
.......................
Josef Kovařík. To co se dnes nějakými politology vykládá, to jsou jenom propagandistické drby. Jenom takový obyčejný zážitek. Když jsem jako poručík dostal za úkol přesunout část štábních vozidel při jednom cvičení v Boleticích a okolní Šumavě, narazil jsem na ucpanou silnici v Horní Plané. Tak jsem se rozhodl tu ucpanou kolonu objet a zvolil jsem cestu přes šumavské pohoří. V jedné malé vesničce o několika chalupách jsem se ptal na cestu a cesta mně byla vysvětlována čistou němčinou. Poněvadž jsem trochu německy hovořil, tak jsem se domluvil. Zbytek přesunu už pokračoval bez problémů. Jenom chci podotknout, že jsem konec onoho přesunu absolvoval po dnu dnešní Lipenské přehrady, která tehdy ještě neexistovala. To jenom tak bokem, ale hlavní co chci říci je skutečnost, že odsun sudetských Němců nebyl takový, jak ho prezentují některé naše sdělovací prostředky a naši tak zvaní politologové, kteří se jako Japonci pokorně klaní žvástům sudetoněmeckého landsmanschaftu a jejich šéfa Posselta.