Klub společenských věd uskuteční zítra dne 13. října 2016 od 16,30 hod. seminář na téma "Budoucnost Evropy v důsledku islámské imigrace". Lektor a znalec islámu Mgr. Ing. Ladislav Šafránek, CSc., MBA se těší na Vaši účast v zasedací místnosti OV KSČM České Budějovice, Čéčova ulice č. 11, třetí patro.
Jako upoutávku na vystoupení Mgr. Ing. Ladislav Šafránek, CSc., MBA přikládám jeho vynikající článek k zmíněnému tématu ze září loňského roku.
Malé zamyšlení nad islámskou imigrací a budoucností Evropy
Mgr. Ing. Ladislav Šafránek, CSc., MBA
Pravděpodobně nejsložitějším a nejkontroverznějším mezinárodněpolitickým problé-mem současnosti, s výrazným a rostoucím vlivem i na vnitropolitickou situaci zejména v Evropě, je nepochybně otázka tzv. běženců. Nekontrolovaných a nekontrolovatelných desetitisíců imigrantů ze států Orientu, severní Afriky i dalších teritorií, nekontrolovatelně se valících do sociálně přebujelých států Evropské unie s jasným cílem: nalézt klidný domov zajištěných sociálních jistot, levné a kvalitní zdravotní péče, levného a kvalitního školství atd. Tedy s cílem motivovaným spoléháním na lidskoprávní charakter bohaté Evropy povolané se o svou relativně vysokou životní úroveň podělit s „běženci“ z bývalých kolonií, závislých či poručenských území. Vrátit jim, jak zaznělo z úst mnohých představitelů tzv. třetího světa, alespoň část toho, o co byli v minulosti ochuzeni a oloupeni.
Několik poznámek úvodem
V Evropské unii před počátkem letošního exodu žilo, pracovalo a sociální vymoženosti čerpalo celkem více než 45 milionů imigrantů, v mnoha případech druhé, ba i třetí generace. Nejvíce v Německu (9,84 milionů), Velké Británii (7,82 milionů), Francii (7,44 milionů), Španělsku (6,46 milionů) atd. V České republice 439.000 osob (tj. 4% podíl na obyvatelstvu státu). Vedle nich dalších odhadovaných 200.000 imigrantů ilegálních. Z nich 15 % podle odhadů odborníků žije v šedé zóně a je napojených na organizovaný zločin. V uplynulém roce se do Evropské unie různými cestami dostalo 274.333 běženců, tedy cizinců s ilegálním přechodem hranic Schengenského prostoru. Pro letošní rok se jejich počet odhaduje k jednomu milionu osob! Další nejméně dva miliony jsou připraveny k invazi do Evropy v utečeneckých táborech v Libyi, Turecku, Libanonu, Jordánsku.
To samo o sobě jsou mimořádně vážné skutečnosti, na které Evropská unie jako celek ani její jednotlivé státy nejsou připraveny jak koncepčně, tak prostorově, kapacitně i eticky. Zatímní zkušenosti přesvědčily o nereálností, bezkoncepčnosti a bezradnosti imigrační politiky Evropské komise. Je to zřejmé mj. z jejích neustále se měnících názorů, návrhů, podnětů, které postrádají ekonomické, sociální i politické zdůvodnění, jakoukoli perspektivu a systémovost. Vždyť i představitelé ekonomicky i sociálně nejsilnějšího státu Evropy, počínaje kancléřkou Andreou Merkelovou, mění své názory a přístupy zásadním způsobem fakticky ze dne na den. Je to zřejmé rovněž z nepochopení (dle mého názoru vědomého), že současná invaze ilegálních imigrantů má zásadně jiný charakter než měly imigrační vlny např. v šedesátých letech ekonomického a sociálního boomu nebo ke konci milénia.
Současná imigrační vlna je těhotná nekontrolovatelným politickým i sociálním výbuchem, s potenciálem ohrozit, ba vážně destabilizovat dosaženou úroveň ekonomického, sociálního i politického statu quo většiny států Evropské unie. Jde beze vší pochybnosti o složitý a konfliktní boj o sebezáchovu Evropy, jehož jedinou alternativou je její sebedestrukce. Čím dřív si to „ evropané“ uvědomí, čím dříve naleznou odvahu problém pojmenovat pravým jménem, čím dříve naleznou shodu v novém formulování politické, ekonomické, sociální i kulturní integrace Evropy, tím lépe. A naopak. Především však musí Evropa postupovat jednotně, vycházet ze svých vlastních zájmů, tzn. nepodléhat klamné iluzi jednoduchého spoléhání na pomoc USA nebo naopak iluzi všemocnosti lidských práv a (reálně dávno překonaného) multikulturalismu.
O tom svědčí řada skutečností, s nimiž je naše veřejnost pravidelně, byť s jistou tendenčností, seznamována prostřednictvím sdělovacích prostředků. Je až nepochopitelné sledovat, jak urostlí, zdraví chasníci slušivě oblečení ve značkovém oděvu a vybavení špičkovou elektronikou, mnozí i po velkých peripetiích stále disponující naditými peněženkami, chvějícím se hlasem hovoří o krutých podmínkách, v nichž zanechali své rodiny, aby se současně vydávali za lékaře, právníky, inženýry či studenty, směřující do Německa, Švédska, Velké Británie a možná i některých dalších států čerpat vysoké sociální standardy. Omlouvat je slibem převaděčů o bezpracném a bezplatném životě je nesmysl. Mnohem pravděpodobnější je jejich vnitřní přesvědčení o povinnosti Evropské unie jim splnit jejich falešný sen. Někteří imigrují s celou rodinou, jiní ji zanechávají v podmínkách připomínajících Dantovo peklo. V obou případech z jejich poznámek na kameru čiší sobectví, zvrácené chápání morálky (měřeno očima evropské etiky).
Tím se dostáváme k poslední, avšak nejzávažnější charakteristice velké většiny současných běženců. Je jí jejich náboženský charakter. Reakce na militantní islámský fundamentalismus, vyvolaný agresivní politikou administrativy USA, založené na vylhaných „argumentech“ a podporované především britskými a francouzskými poskoky za tichého přihlížení jejich spojenců z NATO včetně vlád České republiky. Nicméně by bylo velmi krátkozraké domnívat se, že současní imigranti patří mezi tu část muslimské populace, která je nakloněna trvalému mírovému soužití s „nevěřícími“. Nepochybně nyní netouží po konfrontaci, neboť na alespoň zdánlivém soužití a verbální ochotě se integrovat je závislé splnění jejich imigračního cíle. Stačí však navštívit jejich setkání a diskuse v modlitebnách např. v ulici Politických vězňů či na Černém Mostě v Praze, nebo se začíst do publikací vydávaných Islámskou nadací v Praze, a je zřejmé, že jejich náboženství, způsob života i představy o světě a jejich postavení v něm jsou diametrálně odlišné od naší židovsko křesťanské tradice. Dokonce trajektorie islámu a „evropanství“ se stále výrazněji rozcházejí.
Proč tomu tak je plasticky, přesvědčivě a na množství příkladů popisuje uvedená literatura. Potvrzuje mj. známou skutečnost, že bez poznání historie nelze pochopit současnost a projektovat budoucnost. Proto si nejprve připomeňme základní data islámu.
Několik historických připomenutí
Především si vyjasněme, co je to „islám“ a „muslim“. Korán a dostupné výkladové publikace uvádějí, že „islám“ (prohlašovaný za původní Boží náboženství existující od doby stvoření člověka) je náboženství míru, znamenající doslovně mír či odevzdání. Znamená úplné podřízení se či odevzdání „jedinému pravému“ Bohu (vlastním jménem Boha v arabštině je Alláh, zvláštní tím, že nemá množné číslo ani ženský rod). Jde o dosažení „hlubokého naplnění“ na úrovni jednotlivce i celé společnosti skrze „úplného podřízení“ Boží vůli. Toto podřízení znamená „neuznávat nikoho jiného a vést život v souladu s jeho vůlí“ formulovanou v Koránu, „svaté knize“ islámu. „Muslim“ pak je ten, kdo je ve stavu „podřízení Boží vůli“. V tomto smyslu je muslimem každý člověk v kterékoli části světa, který se podřizuje „jedinému pravému Bohu“. Toto faktické ideové, myšlenkové i fyzické zotročení člověka je zřejmé např. ze základních článků víry islámu: víra v jediného Boha, víra v anděly, víra ve všechny seslané knihy, víra v posly Boží, víra v soudný den, víra v osud, dobrý či špatný. Základní povinností muslimů pak je víra v jednotnost Boží a božské poslání Mohameda, modlitba, půst, udílení almužny, pouť do Mekky. Až potud lze v obecné poloze zaznamenat zdánlivou kontinuitu Starého zákona, Nového zákona a Koránu, který skutečně řadu ustanovení, pouček, zákazů i příkazů z Bible přejímá, včetně návaznosti některých společných proroků.
Tato kontinuita je však skutečně jen zdánlivá. Islamisté vycházejí z toho, že islám existoval již před Mohamedem, což nelze říci o jiných prorocích či náboženských představitelích (před Kristem nebylo křesťanství). Dále tvrdí, že „všichni Boží proroci i jejich následovníci byli muslimy“, protože uznávali, přijímali a podřizovali se vůli jediného pravého Boha. V evropských jazycích slovo „muslim“ označuje příslušníka historicky definované náboženské komunity, která vznikla v době proroka Mohameda. Podle Koránu však je slovo „muslim“ obecného charakteru a označuje každého, kdo se podřizuje jedinému Bohu. Protože Ježíš svou vůli podřizoval vůli jediného Boha, je podle islámu z definice „muslimem“. Islám je podle muslimů „původním Božím náboženstvím“, které časem různými způsoby, v různých dobách a na různých místech ztratilo svou čistotu a dostalo různá jména vlivem nejrůznějších historických souvislostí. Islám ve své „poslední a konečné fázi“, tedy islám spojený s příchodem proroka Mohameda, není novým náboženstvím, ale prvotním v opravené úloze. Je údajně „pravou a očištěnou formou“ všech předchozích a paralelních náboženství. Mohamed je „poslední a celosvětový prorok“, ve svém vystupování a odkazu syntetizující všechna dosavadní náboženství v jeden původní od Boha předaný celek. Proto také šíření islámu (lhostejno jakou formou) není agresí, nýbrž plněním Boží vůle, návratu „zbloudilých“ pod ochranu „jediné a pravé“ vůle Boží.
Islám se na světové scéně objevil s prorokem Mohamedem. Narodil se roku 570 n.l. Prorockým posláním byl pověřen ve čtyřiceti letech, když začal dostávat „Boží zjevení“ prostřednictvím anděla Gabriela. Zjevení pokračovala do jeho smrti v roce 632. Protože byl negramotný, sepsala reprodukované pokyny jeho nejmilejší manželka Aiša (mj. na bílém velbloudu neúspěšně velela jedné ze zájmových skupin v boji o Mohamedovo následnictví). Narodil se v Mekce, odkud musel roku 622 prchnout před nepřáteli do Mediny.
Údajná „mírumilovnost“ islámu se projevila v tom, že již roku 635 (pouhé tři roky od úmrtí Mohameda) vojska Prorokova napadla křesťanské země – Sýrii a Palestinu. Roku 638 ovládla Jeruzalém, roku 640 po dobytí Persie, Arménie a Mezopotámie vpadla do křesťanského Egypta a zachvátila Maghreb. Roku 711 se zmocnila Portugalska a Španělska. Roku 721 odtáhla vojska ve jménu Proroka do rovněž křesťanské Francie. Apokalyptická jízda pod Prorokovou korouhví byla naštěstí pro naši budoucnost zastavena Karlem Martelem roku 732 v bitvách u Tours a Poitiers. Pozoruhodná je, a současně velmi varující, rychlost, s jakou se z několikatisícového houfu stoupenců Mohameda z Mediny během sta let stala armáda ohrožující základy tehdejšího známého světa (do Francie údajně dorazilo na 380.000 pěšáků a 16.000 jezdců).
Nenasytné válečnické choutky pokračovaly ve Středomoří a jihovýchodě Evropy. Zde je zajímavé zjištění, že vítězní Mongolové přejali náboženství svých poražených nepřátel. Proč asi? Není to proto, že agresivita a dobyvačný charakter islámu, ospravedlňující války ve jménu Božím, je pro každého agresora přitažlivá? Dnes je zvykem některých multikulturalistů eliminovat vrozenou agresivitu a expanzivitu islámu poukazem na stejně kruté křižácké války. Je pravda, že nebyly vedeny v rukavičkách z obou stran. Nicméně zde jeden podstatný rozdíl je: křížové výpravy byly mj. i odpovědí na čtyři století vybíjení evropského obyvatelstva, resp. jeho násilné islamizace. Především však protiofenzivou, která měla zastavit islámský expanzionismus v Evropě. Nepodařilo se to, a tak např. v roce 1453 padla Konstantinopol. Dobové prameny uvádějí nejen masakr vojáků, znásilňování žen, ale i případy, kdy osmanští vojáci uťatými hlavičkami novorozenců zhasínali svíce…
V podstatě prvním zásahem proti nové expanzi islámu byla námořní bitva u Lepanta v roce 1571, která sice zabránila, aby Středozemní moře bylo vnitřním mořem Osmanů, nicméně nezabránila tomu, aby další hordy půlměsíce útočily nerušeně na evropský kontinent. Sen o založení Islámského evropského státu se vlastně rozplynul až v roce 1683 drtivou porážkou velkovezíra Kara Mustafy před Vídní. Evropané byli tehdy chytřejší než jsou dnes. Dokázali se poučit a sjednotit (s výjimkou Francouzů, kteří se tehdy bratříčkovali s islámem, nicméně slíbili zachovat neutralitu) a jako internacionální vojsko agresory porazit. Zbývá dodat, že z obav, aby ženy nepadly do rukou „nevěřícím psům“, nechal Mustafa všem bez rozdílu podřezat hrdla. Z porážky se ovšem islamisté historicky nepoučili. Za mnoho příkladů připomínám genocidu milionu Arménů v roce 1915 nebo krvavé vyhlazování Řeků po 1. světové válce.
Jakkoli se to těžko říká a jakkoli tím riskuji možný ostrý odsudek, tvrdím, že dnešní invaze muslimů v Evropě není než jinou tváří popsaného expanzionismu, agresivity a víry ve výlučnost islámu. Pouze lstivější, záludnější, rafinovanější. Dnes ji nepředstavují Sulejmanové Nádherní, Kara Mustafové, Saladinové, Ahmed Pašové, Ummájové, Bakrové a další masoví vrahové. Proto však dnešní vyznavači Alláha z Al-Kaidy, An-Nusra, Islámského chalífátu, „řezníci“ odpalující se s mrakodrapy, autobusy, v metru či na tržištích, ale i vyhlašující fatwu nad Salmanem Rushdiem či přepadávající synagogy nejsou lepší. Koneckonců i údajně sekulární stát jako je Turecko, člen NATO usilující o přidružení k Evropské unii, zcela bez zábran vede za blahovolného přihlížení Evropské unie „svatou válku“ proti Kurdům. Tu novou tvář úsilí o realizaci Sulejmanova snu o Islámském evropském státu představují také, a možná zejména, muslimští imigranti, kteří se usazují v našich domovech a vnucují nám bez nejmenšího respektu ke zde platným zákonům své zákony, své zvyky, svého Boha. To není výrok rasisty či xenofoba, jak s oblibou bez důkazů známkují lidi s odlišným názorem tzv. ochránci lidských práv, nýbrž holé konstatování skutečnosti, varování před vizemi Samuela Huntingtona o střetu civilizací či Zbygniewa Brzezinského o Evropě jako západním poloostrově Asie (ovládané islámem a Čínou).
Sebedestrukce nebo sebezáchova
Uveďme si ještě jeden varující fakt. Počet muslimů za poslední půlstoletí vzrostl o 235 %, zatímco počet křesťanů o pouhých 47 %. Podle údajů OSN roční přírůstek muslimů osciluje mezi 5–6 procenty ročně, zatímco u Evropanů to je necelých 1,5 procenta. Co to může znamenat, lze demonstrovat na příkladě Libanonu, kde populační exploze muslimů připravila o vládu původně většinově zastoupené maronitské křesťany. Výmluvné je i vyjádření alžírského prezidenta Huari Boumedienna (citovaného odbornicí na islámskou problematiku Orianou Fallaci v knize Síla rozumu), který již v roce 1974 v projevu v OSN celkem bez obalu prohlásil: „Jednoho dne opustí miliony lidí jižní polokouli, aby pronikly na severní. A rozhodně nepřijdou jako přátelé, jelikož na ni vtrhnou, aby ji dobyly. Její území zalidní svými potomky. To lůna našich žen nám dobudou vítězství“. Reakce Evropy? Když Francie v roce 1993 vydala zákon zakazující přijímat polygamní imigranty a umožnit vyhostit ty, kteří přišli dříve, začali horliví „ochránci lidských práv menšin“ vášnivě bránit „lidská práva a etnicko-náboženskou pluralitu“ a zákonodárce nařkli z intolerance, rasismu, xenofobie a neokolonialismu. Změnilo se od té doby něco? Jistě, avšak k horšímu. Stačí si připomenout nevybíravý útok ze strany ombudsmanky, lidskoprávních „nezávislých“ iniciativ a některých medií vůči ředitelce Střední zdravotnické školy v Praze 10 (včetně vyhrůžek soudním stíháním) za to, že v souladu se zákonem a školními předpisy zasáhla proti muslimkám z Afriky, nosícím hidžáb a tedy vědomě porušujícím tato pravidla. Připomínat vrchol intolerance islamistů a jejich vražedné choutky projevené vyvražděním redakce satirického časopisu Charlie Hebdo je snad zbytečné.
Nepřipomíná vám to něco? Nepřipomíná vám to „vysoce humánní“ výzvu Koránu: „Odměnou těm, kdo se, šíříce zkaženost, protiví Alláhovi a jeho Prorokovi, bude zabití, ukřižování nebo useknutí rukou či nohou, tedy potupné vyhoštění z tohoto světa“? Súra 2/191 přímo vyzývá k zabíjení „nevěřících psů“. Praví se v ní: „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší, než zabití“. Pokud by toto nějakému pseudohumanistovi nestačilo, pak lze dodat další Alláhem seslaný vzkaz: „A bojujte proti nim, dokud nebude konce svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu“ (jak víme, jediným Bohem pro muslimy je Alláh, jediným pravým a původním náboženstvím je islám). Nestačí-li to, lze pokračovat: „Alláh nedovoluje svým věrným přátelit se s nevěřícími. Přátelství přináší cit, duchovní spřízněnost. Svádí k převzetí morálních hodnot a způsobu života nevěřících. A přesvědčení nevěřících odporuje právu šaría. Vede ke ztrátě naší nezávislosti a vůdčího postavení, chce nás porobit. A přitom islám je vítěz. Nedáme se porobit“. Jestli ani to nestačí, pak ještě malý bonus: „Neuhýbejte nepříteli. Nechtějte s ním uzavřít mír. Zejména máte-li převahu. Zabíjejte nevěřící, ať jsou kdekoli. Obléhejte je pomocí jakékoli lsti“.
Jinými slovy jsme to podle Koránu my, kteří by se měli integrovat! Nepřipadá vám to jako inkviziční netolerance křesťanství, jako výzvy papežů v náboženských válkách středověku? Jako rozdíl mezi „pokornou“ církví Ježíšovou a církví netolerantní, bojující, svatého Pavla? Nicméně je zásadní rozdíl mezi středověkým civilizačním tmářstvím Evropy a aktuálním civilizačním tmářstvím Islámského chalífátu a s ním kolaborujícími skupinami dalších islámských fundamentalistů. Evropa je bohužel stále v klidu. Pokud se znepokojuje, pak pouze bočními, marginálními, nepodstatnými otázkami. Fatálním rytířem smutné postavy je bohužel Bohuslav Sobotka a jeho Sancho Panza z ministerstva vnitra. Jako malý klouček rozzlobený rozšlápnutou bábovičkou si neustále mele své floskule o nepřípustnosti kvót a o nehrozícím nebezpečí, jak mu kolovrátkuje Milan Chovanec. O otevřené náruči Jiřího Dienstbiera netřeba hovořit. Pouze pokračuje v trendu souhlasu s humanitárním bombardováním Bělehradu.
Varování libanonského ministra vzdělávání adresované britskému ministerskému předsedovi Davidu Cameronovi o tom, že „dva z každé stovky syrských uprchlíků mířících do Evropy jsou bojovníci islámského státu“ (novinky.cz, 15. 9. 2015), naše politické špičky nezajímá. Jako malí kloučci se uspokojují dělením imigrantů na „hodné azylu“, tedy majitele syrského pasu, a ty ostatní. To, že si lze syrský pas obstarat za 2.000 USD během čtyř dní (novinky.cz, 17. 9. 2015), je ponechává chladnými. Je to logické, museli by se probudit z blahovolné letargie myšlení a začít tvořivě konat. Nezajímá je ani to, že podle principu ledovce se na jednoho z bojovníků nabaluje až deset sympatizantů, potenciálních bojovníků. Na druhé straně to pro evropskou politiku není nic nového. Stejnou chybu dělali evropští i naši politici před osmdesáti lety podceňováním křiklouna z mnichovských hospod.
Kdo někdy byl v Orientu dále než na lehátku na břehu Rudého moře, jistě zaznamenal, jak utichne pouliční ruch a nastane po tom všem až bolestné ticho po volání muezzinů, nebo jak rychle a disciplinovaně se dodržuje ramadán. Domnívá-li se někdo, že jde o formální projevy, velmi se mýlí. Islám ve všech jeho odstínech, variantách a ideových skupinách typu šíitů, sunnitů, vahábitů, assasinů, ismaelitů a dalších je svou podstatou velmi konzistentní náboženství. Praktikující muslimové, jichž je podle aktuálního Zeměpisu náboženství minimálně 90 % z celkových 1,3 mld. světové populace hlásící se k islámu, jsou k nevěřícím, kteří se nechovají podle zásad Koránu, velmi agresivní. V místech turistického ruchu se z komerčních důvodů ovládají, ve vnitrozemí a lokalitách bez cizinců nikoli. Měl jsem možnost to poznat v centrálním Jemenu, Ománu, Maroku, Jordánsku i Albánii či středoasijských republikách. Dokonce ještě za existence SSSR. Naše ulice jsou zatím bezpečné. Nicméně dokáže-li česká muslimka – konvertitka – Romana Č. v rozhovoru na webu iDnes říci, že „nemuslimy je možné vraždit, neboť pouze když zabijete muslima přestáváte být muslimem“, jímá mne hrůza. Na otázku o kamenování žen, což je součástí práva šaría, odvětila, že to respektuje. Respektuje-li zvěrstva v zákoně, jak je to s respektováním dalších lidských práv? To má být duchovní obohacení Evropy, jak čteme v článcích apologetiků masové imigrace? Přicházejí k nám, nevěřícím, zbavit se tíže islámského práva, Koránu, diktátu imámů, přijmout křest nebo plně popustit uzdu svému bezvěrectví, nebo tomu je jinak? Každý si může učinit závěr sám.
Islám je teokracie. Teokracie vylučuje demokracii. Islám tudíž odporuje demokracii. Tvrdí-li někdo, s odvoláním na velbloudáře z Mekky, že je islám slitovný a mírumilovný, pak by měl vědět, že člověk buď je nebo není muslim. Pokud jím je, musí se řídit Koránem, a že by Korán hlásal pacifismus?
Jaká je proti tomuto plíživému a potenciálně progresivně rostoucímu nebezpečí Evropa? Mám za to, že je ochromena netečností, infikována komplexem Titaniku, jako známá soška tří opiček, které nevidí, neslyší, mlčí. Možná již oscilující kolem hrany, která vedla k rozpadu Římské říše. Chléb a hry a Gótové před branami Říma. Napadená chorobou, která se jmenuje oportunismus, konformismus, převlékání kabátů, zbabělost. Chceme skutečně prodat naše principy, hodnoty, výdobytky? Kořeny naší kultury, historie, vlastní podstaty, civilizace? Chceme prodat svou vlastní identitu? Stát se Eurarábií? Dnešní střet civilizací není válkou zbraní, jakkoli se to zdá viděno prizmatem 11. září, útoků na metro v Londýně či Madridu, plošného vyvražďování odpůrců Islámského chalífátu v Sýrii a Iráku, genocidy Kurdů našimi tureckými „spojenci“ z NATO. Války na hranicích Evropy stejně jako úprk statisíců za snem bohatých sociálních dávek, bezpečí a plných talířů je válkou kultur. Řečeno slovy de Tosquevilla jde o válku, která chce „více než naše tělo zasáhnout naši duši“. Naši životní filozofii, naše civilizační kořeny. Náš způsob života, způsob myšlení i naši svobodu. Není náhodou, že ve slovníku islámu nenalezneme slovo „svoboda“ (k jeho vyjádření se používá výraz „osvobození“). Fallaciová, Laqueur, Huntington a řada dalších uvádějí množství konkrétních příkladů a teoretických zdůvodnění nebezpečí infiltrace společnosti islamisty, znásobené jejich sdružováním do uzavřených sídlištních celků, do lokalit, kde domovské právo neplatí a je vysmíváno. Marseille je pokládáno za největší muslimské město mimo muslimský svět. Město, do jehož některých čtvrtí je vstup „bílého“ Francouze povolen pouze na vlastní nebezpečí.
Připouštím, my na takové úrovni a v takové situaci dosud nejsme. Díky za to. Nicméně děláme něco proto, abychom se poučili, abychom s dostatečným předstihem vytvořili podmínky pro neopakování imigračních chyb západní Evropy? Tvrdíme, že pro nás jde o novou, dosud nepoznanou situaci. To je další alibistický blud pravdoláskařů, tzv. obránců lidských práv. Nebo není pravda, že se již pět století celkem a čtvrt století ve „svobodné a demokratické“ České republice neúspěšně snažíme integrovat nebo alespoň částečně přizpůsobit naši etnickou menšinu? Co je příčinou? Naše bohorovnost, duchovní degenerace, neochota překonávat obtíže, hledat a prosazovat nové, byť bolestné a konfliktní. Naše spoléhání na pomocnou ruku státu, bez ohledu na jeho odcizenost, izolovanost a neefektivnost. Nám nevadí všeobecná podřízenost a manipulovatelnost Velkým Bratrem bez ohledu na to, je-li jeho duchovním otcem Orwell nebo Zamjatin. Důležité je, že nemusíme sami myslet a rozhodovat.
Posílit evropskou integraci – jiná cesta není
Skutečností zůstává, že po létech zakonzervovaného klidu v prvním pokusu o výstavbu socialismu, stejně jako v tržním tápání po řetězovém rozpadu tzv. socialistického bloku a tváří v tvář novým, dosud nepoznaným procesům v okolním světě i uvnitř Evropské unie jako takové jsme všichni postaveni před koncepční, strategickou otázku: co a jak dál. Je bytostně, existenčně nezbytné o nových nebezpečích (a globální atak islámského světa na Evropu je jedním z největších, jistě však nejrizikovějších z nich) otevřeně hovořit. Pojmenovat je, učinit si reálnou představu o vlastní cestě a přijmout k tomu příslušná, globální (alespoň v „evropském“ kontextu) řešení. Vycházející, zdůrazňující a respektující historickou, ekonomickou, sociální, kulturní i politickou svébytnost Evropy jako celku, její tradice, připomínající, že Evropa musí ve svém rozvoji vycházet ze svých vlastních zájmů, tzn. nepodléhat klamné iluzi jednoduchého spoléhání na transatlantické spojenectví. Evropa se musí dále integrovat, ideově, politicky, ekonomicky i sociálně propojovat, aby vytvořila silný jednotný evropský region schopný účinné a efektivní konkurence dalším světovým mocenským centrům. To je alfou a omegou budoucnosti kontinentu. Boj za společné řešení současné imigrační krize je důležitou integrální součástí, jedním z pilířů a současně prubířských kamenů tohoto globálního cíle. Alternativou je rozpad Evropské unie a návrat do doby uzavřených národních států a státečků dočasných zájmových koalic a trvalého napětí vč. recidiv zdánlivě zažehnaných konfliktních milníků minulosti. Naši národovci rádi připomínají tři Svatoplukovy pruty. V případě upevňování a ochrany Evropy, naší společné matky, to však neplatí. Dokonce ani pro ČSSD, která se jinak zaklíná pevným a zásadovým proevropským postojem.
Sebezáchova Evropy, založená na upevňování a rozvoji evropské integrace a odmítání její infiltrace cizorodým kulturním, civilizačním elementem, je ovšem velmi náročný úkol. O to náročnější, že musíme bojovat i s odstředivými silami uvnitř vlastního civilizačního prostoru, se silami, které pod falešným heslem všeobjímající „lásky“ a „pravdy“ objektivně působí proti zájmům občanů Evropy, destruktivně a defétisticky. Náročný úkol i proto, že ještě nikdy se národy se staletou identitou, vlastní řečí, vlastním dějinným posláním a kulturním dědictvím nezřekly svobodné vůle a z vlastního rozhodnutí důležitých prvků své suverenity, nevydaly se s takovou intensitou do tvorby nadstátního a sui generis i nadnárodního celku, mezinárodního svazku Evropské unie. Máme si tuto novou kvalitu Evropy ničit? Jen kvůli tomu, aby nás někdo nepodezíral z přílišné „tvrdosti“ vůči islamistům usilujícím o naše podmanění?
Těch několik málo státníků, kterými Evropská unie disponuje (abstrahuji od početného houfu údajných politiků, neodpovědných exhibujících mluvků, sledujících pouze svou sebeprezentaci skandováním bezobsažných frází), přirozeně musí ve svém úsilí o realizaci konceptu silné, jednotné a akceschopné Evropské unie brát ohled na s různou intenzitou propukající obavy ze ztráty vlastní národní identity. To znamená mít i dostatek trpělivosti přesvědčovat a být ochotni ke kompromisům jak ve vlastní zemi, tak i navenek. Nelze přirozeně vyloučit, že koncept silné Evropy nakonec ztroskotá. Pak ovšem se evropské státy, možná se třemi či čtyřmi výjimkami, budou muset smířit s postavením lokálního poskoka. Nelze vyloučit ani oběť světových ekonomických, sociálních a mocenskopolitických konfliktů. I s takovou možností je nutno počítat. Proto je paralelně s bojem vůči neřízené a bezkoncepční imigraci nezbytné studovat i otázky rozvoje a koncepcí národů, národovectví, nacionalismu. Uvědomit si a využívat společnou podstatu evropského národního cítění. Současně ji bránit proti invazním a destrukčním, cizorodým vlivům.
Místo závěru
položím otázku: pro koho byly přijaty zakladatelské dokumenty Evropské unie? Pro koho byly přijaty národní Ústavy? Kde končí práva občanů, a kde začínají práva cizinců? Ptám se: mohou cizinci prosazovat zájmy, které jsou v rozporu s právy občanů hostitelského státu, ignorují jejich zákony a znevažují občanské výdobytky? Zkuste zajít do mešity v botách nebo (jste-li žena) třeba s odhalenými rameny. Avšak pohoršíte-li se nad ženou v černém pouze s průzorem pro oči na Václavském náměstí, budete v lepším případě pouze kritizován a napadán jako xenofob či netolerantní individuum. V horším případě hrozí např. přestupkové řízení. Když překročím ilegálně, bez dokladu hranice mimo Schengenský prostor, budu zadržen, vyšetřován, proskribován a čeká mne v lepším případě pořádná pokuta. Když toto udělám jako muslimský imigrant, dostanu najíst, napít, jsem ubytován, ošetřen, dopraven do země mých snů, a k tomu nějaké to kapesné. Rozhodně nepřijdu svou vysněnou zemi levně. Například loni stálo 203.000 žadatelů o azyl Německo celkem 65 mld. Kč (tj. 321.000 korun na jednoho uprchlíka ročně). Pro letošek se zatím počítá s 270 mld. Kč (novinky.cz, 10. 9. 2015). V této sumě jsou započteny náklady na bydlení, lékařskou péči, kapesné a administrativu. Cena samozřejmě není konečná (např. ještě v červenci se počítalo „pouze“ se 150 miliardami). Proto se ptám: je cizinec více než občan, je snad „superobčan“?
Co je společným jmenovatele širokého spektra problémů spjatých se současnou imigrační tsunami? STRACH. Strach samostatně myslet, strach odporovat heslům indoktrinovaným masáží mozků, strach vyjádřit názor odlišný od oficiálního (ale který to je – vlády, prezidenta, parlamentu), strach, že nás nedostatečná loajálnost, poslušnost a servilita odsoudí k „občanské smrti“. Strach ze svobody, strach riskovat. Strach přiznat, že „zlatá šedesátá“ jsou nenávratně pryč a že je nutno celý sociální systém přebudovat. Ale také strach ze ztráty klidu, sociálních jistot, osobního pohodlí. Strach myslet, neboť co kdyby naše názory někdo akceptoval a my je museli naplnit reálným životem. Strach z knížecích rad.
Mainstreamová rada zní: pomáhat v zemi původu. To je kde? Ve státech, odkud běženci pocházejí, nebo ve státech, jejichž uprchlické tábory používají jako dočasné útočiště? Další otázkou je, jak pomáhat. Přímá finanční pomoc vládám států miliardy nejchudších končí až z 80 procent v rukou zkorumpované státní správy. Potravinová pomoc se k hladovějícím dostane jen pod kontrolou aktivistů OSN s ozbrojeným doprovodem. Dodávky zbraní jsou nesmysl, neboť obchod s nimi je po pašování drog druhým nejvýnosnějším artiklem tamních mafií. Vysílání polních nemocnic, onu známou fikci Miloše Zemana, mu Jordánci několikrát odmítli. Expertní činnost MMF a dalších organizací zatím většinou vedla k prohloubení krize. Jediným potenciálně efektivním řešením je edukativní činnost.
Připusťme teoretickou možnost, že všechny uvedené a další možnosti pomoci v zemích původu budou spuštěny, realizovány, respektovány, a tak podle představ moudrých politiků odstraněny příčiny nového stěhování národů. Bude to znamenat, jak si někteří optimisté zřejmě myslí, že dnešní imigranti opustí své nové domovy, podstatně vyšší životní úroveň a nové zázemí umožňující jim žít si bezkonfliktně podle Koránu za mlčenlivé tolerance zatím ještě většinové společnosti, a vrátí se do svých dřívějších válkou zničených měst a obcí? Může byť i jen teoreticky nějaká seberozsáhlejší materiální pomoc v zemích původu vyrovnat sociální podmínky a společenský standard Německa, Skandinávie, Velké Británie? V politických a bezpečnostních podmínkách umožňujících jim žít podle Koránu a beztrestně šířit jeho militantní, fundamentalistickou tvář?
Jsme si vědomi toho, že letošních odhadovaných milion běženců představuje vzhledem ke konvenci o slučování rodin možná až dva a půl násobek? S dalšími statisíci z Ukrajiny a Bílé Rusi? Může to Evropa ekonomicky utáhnout? Zhroutí-li se, kdo to asi odnese? A to nemluvím o naivní a nebezpečné iluzi o trhu práce posíleném imigranty. Jednak vzhledem k jejich sociální, profesní a vzdělanostní struktuře, dále k neznalosti jazyka a mezilidských vztahů, a konečně k logice nové průmyslové revoluce s jejím mimořádným vlivem na organické složení kapitálu. A tak jediné možné reálné a efektivní řešení vidím ve sjednocení všech demokratických států od Ruska přes Evropskou unii po USA v pevnou frontu bojovníků proti islámskému fundamentalismu (nikoli proti muslimům) na celém světě, především však v Orientu (dříve, než se nebezpečně rozmáchne i do zatím klidných zón). Jsem přesvědčen, že velká většina muslimské populace by s tím souhlasila a že i mnoho zdravých mladých mužů a žen nyní prchajících do zaslíbené Evropy by nakonec vzalo do ruky zbraň a aktivně bojovalo za svou svobodu a život v míru v zemích svých předků.
Výběr literatury předmětné a související:
FALLACI Oriana. Síla rozumu. NLN, Praha 2014.
FIALA Petr. Evropský mezičas. Barrister a Principal, Brno 2007.
FUKUYAMA Francis. Konec dějin a poslední člověk, Rybka Publishers, Praha 2002.
HUNTINGTON Samuel. Střet civilizací. Rybka Publishers, Praha 2001.
KORÁN. Odeon, Praha 1991.
LAQUEUR Walter. Poslední dny Evropy … NLN, Praha 2006.
LAUGHLAND John. Znečištěný pramen. PROSTOR, Praha 2001.
MÜLLER Zdeněk. Svaté války a civilizační tolerance. ACADEMIA, Praha 2005.
SCHMIDT Helmut. Sebezáchova Evropy. Paseka, Praha – Litomyšl 2003.
ŠAFRÁNEK Ladislav. Poločas rozpadu. OREGO 2007.
Zeměpis náboženství. UNIVERSUM, Praha 2009.
www.mvcr.cz (Ministerstvo vnitra České republiky)
www.vlada.cz (Vláda České republiky)
Slovníček základních pojmů (zdroj: Ministerstvo vnitra České republiky):
Azylant – cizinec s přiznanou mezinárodní ochranou.
Ekonomický migrant – cizinec, který svou zemi opustil dobrovolně s cílem zlepšení svého ekonomického postavení. V České republice se může vyskytovat v legálním i nelegálním postavení v závislosti na oprávnění, kterým disponuje. Ekonomické důvody nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
Legální migrace – proces řízeného, státem kontrolovaného přistěhovalectví (zpravidla prostřednictvím vízové praxe a pobytových oprávnění). Obecně souvisí s pracovní migrací, v rámci které Česká republika regulovaným přijímáním cizinců uspokojuje potřeby pracovního trhu (v rámci evropského práva vč. stanovení národních kvót). Dalšími typy jsou migrace za účelem studia nebo sloučení rodiny.
Mezinárodní ochrana – právo osob, které jsou pronásledovány ve své zemi původu, zažádat v České republice o ochranu. Ochrana je udělena buď formou azylu nebo doplňkové ochrany (ta je udělována pouze na dobu určitou po dobu trvání důvodu jejího udělení s možností prodloužení). O mezinárodní ochranu může žádat každý cizinec bez výjimky.
Nelegální migrace – migrace, která probíhá bez kontroly a řízení ze strany cílových zemí. Cizinci vstupují do cílových zemí (či v nich pobývají) bez řádného oprávnění (vízum, pobytové oprávnění). Podáním žádosti o mezinárodní ochranu je jejich právní status „legalizován“. Ne všichni nelegální migranti jsou pro mezinárodní ochranu kvalifikováni. Je zpravidla organizována převaděči se znaky organizovaného zločinu.
Nelegální migrant – cizinec, který vstupuje na území České republiky bez platného oprávnění nebo v ní bez oprávnění pobývá. Zahrnuje v sobě potenciálně jak kategorii ekonomického migranta, tak uprchlíka.
Přesídlení – institucionalizované přemístění osoby v postavení uprchlíka, který se nachází mimo území Evropské unie (např. Syřan v Jordánsku). Česká republika nemá právní povinnost tyto osoby přijímat.
Relokace – transfer osob, které zažádaly o mezinárodní ochranu v členském státe Evropské unie, jenž je zodpovědný za vyřízení žádosti, do jiného členského státu, který se bude žádostí zabývat.
Uprchlík – osoba uznaná jako uprchlík dle Ženevské konvence (1951). Nachází se mimo vlast, má obavy před pronásledováním (rasovým, náboženským, národnostním, politickým či příslušnosti k společenským vrstvám). Právní řád České republiky s tímto pojmem nepracuje.
Žadatel o mezinárodní ochranu – každý cizinec, který u nás podal žádost o mezinárodní ochranu dle zákona o azylu. Žadatelem je po dobu rozhodování, zda bude či nikoli poživatelem ochrany uznán.
Azylová zařízení:
Integrační azylové středisko – slouží osobám, kterým byla přiznána mezinárodní ochrana a které vstoupily do Státního imigračního programu a požádaly o dočasné ubytování (max. 18 měsíců). Ubytování je zpoplatněno.
Pobytové středisko – slouží k ubytování žadatelů, kteří prošli předepsanými vstupními procedurami v přijímacích střediscích, a to po dobu řízení ve věci jejich žádosti o mezinárodní ochranu. Středisko mohou volně opouštět.
Přijímací středisko – slouží k ubytování příchozích žadatelů o mezinárodní ochranu (do doby ukončení základních vstupních a identifikačních procedur). Středisko nelze volně opustit.
Praha, 18. 9. 2015