Jiří Málek se ve svém komentáři zamýšlí nad perspektivami komunistické levice v české politice. Má nějaké?
Co to vše znamená pro ty, kteří se staví do pozice striktního odmítání „komunismu“ a pro ty, kdo jsou přesvědčeni, že „komunistické“ koncepce mají v české politice své místo? Ti první jsou si vědomi, že problémem není samotná existence komunistické strany, ale přetrvávání onoho původního marxistického narativu, přinejmenším i u části dnešních občanů, těch, kteří vidí podstatu problému ve vlastnictví výrobních prostředků soukromými subjekty a následně v tom, že část vytvořeného bohatství je těmito subjekty přivlastňována (což jiní považují za nespravedlnost).
Je to v zásadním rozporu s jejich chápáním světa, kdy „útok“ na vlastnictví a bohatství je zároveň útokem na vše, v co věří, tedy i na individuální svobody, na celé jejich bytí. Ti druzí se domnívají, že marxistický zákon vývoje společnosti téměř automaticky zajišťuje rozvoj společnosti pouze jedním směrem. A jsou pak nemile překvapeni (a hledají všemožné viníky), že společenský vývoj nepostupuje jako nějaký fyzikální pokus – vždy stejně a vždy jen jedním a týmž způsobem a že není vůbec zanedbatelná role subjektu. Že směr společenského pohybu je pouze pravděpodobnostní, nikdy ale není jistý.
Chyby a problémy pak hledají různě – „zrada Gorbačova“, oportunismus a pragmatismus vedení KSČM, neznalost marx-leninské teorie u členů strany, málo „kritiky“, „podpora oligarchy“, „očerňování minulosti“ a mnoho dalších. Bohužel i v tomto případě se jedná o dojmy a pocity, které nejsou doložitelné exaktními analýzami, zda a jak významně se uvedené jevy promítají v konkrétním politickém chování společnosti a jejím pohybu.
Co to vše znamená pro směřování české komunistické levice? Přinejmenším z pohledu posledního průzkumu Institutu české levice spolu s Klubem společenských věd a dalšími partnery, hodnotí levicově orientovaní občané (voliči/příznivci levice) současnou politickou situaci jako špatnou z 35 %, 50 % ji hodní tak i tak – něco mezi, jen 10 % jako dobrou. A u věkové skupiny do 44 let je „špatně“ více než 50 %. Jako špatnou pak nejstarší dvě věkové skupiny to vidí ze 41 %. Tato fakta ukazují na nespokojenost mezi příznivci levice, nemají ale přímou souvislost s jejich věkem. Je otázkou, kam se tato nespokojenost a možná i nejistota napře. A kdo bude z této nespokojenosti těžit při volbách.
V této realitě pro komunistickou levici je prostor jak pro získání potřebných hlasů k zachování pozice na poslaneckém výsluní, ale také je možná varianta, že při chybných krocích (a pravděpodobně i při politické pasivitě) to může skončit sestupem do druhé politické ligy. Aby se tomu tato levice vyhnula, jí však nestačí se vracet k praxi minulých desetiletí. Naopak, dnes stavět program na kritice a jen kritice, je kontraproduktivní. Je inflace takových přístupů.
Vize je nedostatkové zboží
Co je ale nedostatkovým zbožím, je programová a uvěřitelná vize. I ta, která se bude opírat o komunistické kořeny tohoto hnutí (odvíjené od vydání Marxova a Engelsova Komunistického manifestu 1848), které dominovaly v levicovém hnutí polovině 19. století i velké části století dvacátého. A formulace této vize a přesvědčení potenciálních příznivců o její hodnotě je to, o co tu během celého letošního roku půjde. Některé nově se tvořící subjekty se obávají dokonce slova „socialismus“, aby si neublížily. Uvidíme, jak se tato koncepce držet se při zdi, odrazí ve volebním chování těch, kdo se světonázorově cítí vlevo. Není to rys jen český, v celé naší „Evropě“, tj. EU, se v levici prosazují reformní proudy, které si myslí, že „strana mírného pokroku v mezích zákona“ je to nejlepší řešení. Nevím, možná, že platí i přísloví: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
V krátkodobém horizontu je prakticky jisté, že komunisticky orientovaná levice nemá šanci být hegemonem levice. Ale která levicová složka to může být? Pravděpodobně v dalších měsících a nejspíše i v letech se v českém levicovém spektru nebude konstituovat žádná síla, která by se mohla stát tím, kdo bude vést levicové síly, kdo bude společenskou autoritou v celé levé části spektra. I když si to některé formace (hlavně nově se konstitující levicové segmenty) vykreslují jako svoji zářnou budoucnost.
Bude to období nejistoty s reálným nebezpečím marginalizace toho, či jiného proudu. Bude to také období kanibalizace, kdy se jednotlivé subjekty budou orientovat na získání volebních hlasů od jiných levicových konkurentů, protože jinam nebudou schopni efektivně pro hlasy sáhnout. To ale nijak nezvětší počet hlasů pro levici jako celek. Nevěří-li tomu někdo, pak je dobré se podívat na rozložení světonázorové orientace. Jakákoliv ztráta některého levicového segmentu (vč. toho komunistického) nepovede k posílení levicového bloku, ale k jeho další marginalizaci a snížení jeho politické síly ve společnosti jako celku.
Často jsme příliš zahleděni do našeho prostředí. Ale přinejmenším v celé části Evropy, ve které jme integrováni (EU), je pozice levice složitá, včetně té komunistické. I zde je vidět velký deficit přesvědčivých a přitažlivých vizí, u všech levicových proudů. Strana Evropská levice hledá východiska více než desetiletí bez nějakého významného výsledku, ale to by neměl být důvod k rezignaci. V roce 2007 se v Praze konal její 2. sjezd pod heslem: „Vytváříme alternativy!“ s jedním podtitulem: „Jiná (odlišná) politika pro jinou společnost“. Co ji konečně zkusit alespoň naformulovat.
Celý článek zde: