23. března letošního roku uplyne 75 let od leteckého náletu na naše město, který se uskutečnil v roce 1945. Před pěti lety byla vydána kniha, která popisuje období let 1938 až 1945 v našem městě. (Českovelenický poutník ll. Válečná léta 1938 - 1945). Podstatná část knihy je věnována tomuto bombardování. Počet obětí náletu nebyl nikdy přesně určen - spočítán. V knize - brožuře „ České Velenice 1945“ od Marie Pechové vydané v roce 1985 je uváděn počet mrtvých 500 - 1300. Jaroslav Duda, který zde byl, prožil nálet a odvážel mrtvé a raněné, uvádí počet mrtvých 1303. K takto vysokému počtu mrtvých ale neexistují žádné záznamy ani dokumenty. Seznam mrtvých, který byl vypracován městem Gmünd, uvádí počet mrtvých 103 osob. Tento seznam se týká ale jenom osob, které měly v Gmündu trvalé bydliště. Pohřbít během několika dní přes 1000 mrtvých by dalo hodně práce a zabralo by to mnoho místa. Do našeho kostela bylo po náletu přivezeno150 -170 mrtvých. Některá těla byla výbuchy roztrhána, proto ten nepřesný počet. Po odstranění kostelních lavic byli mrtví položeni na zem. Pro nedostatek místa je pokládali před kostel. Potom je převezli do Gmündu, kde byl na náměstí uspořádán hromadný smuteční obřad. Přesný počet obětí náletu se už asi nedovíme. I když byl v době náletu na nádraží vojenský vlak a v železničních dílnách a na dráze všeobecně pracovalo mnoho nasazených pracovníků a vězňů, je nejpravděpodobnější počet mrtvých kolem 300. Při přípravě tohoto článku o náletu a konci války v Č. Velenicích jsem oslovil několik našich spoluobčanů. Při rozhovoru s M. Machem z Josefska - Žižkova předměstí, jsem získal několik nových informací. Tento náš spoluobčan, i když v době náletu mu bylo sedm let, si velmi dobře pamatuje nálet a události po náletu.
V roce1944 začal chodit do školy. Škola v Cejli (dnešní škola č.p. 325) byla za války přeměněna na německé gymnázium, a tak děti z Pepíkova chodili do školy u Besedy č. p. 88, dnešní Střední škola. Chodil tam ale jen do Vánoc 1944. Pak byla škola přeměněna na kasárna pro maďarské kadety a děti zůstaly doma.
V den náletu 23. 3. si hrál na ulici před domem. Často byl vyhlašován letecký poplach, letadla vždy přeletěla naše město a bombardovala cíle ve vnitrozemí. Tentokrát to ale bylo jinak. Začalo bombardování železničních dílen a nádraží. Běžel se schovat do domu. Když letadla odletěla, aby opsala kruh, a znovu pokračovala v bombardování našeho města, celá rodina utekla z domu do luk pod Pepíkovem. Udělali dobře, jejich dům byl zasažen bombou. Matka M. Macha byla zraněna a léčila se potom až ve Vídni.
Tři dni po náletu na město byl opět vyhlášen letecký poplach. To už ale přiletělo americké letadlo, které fotografovalo účinky a rozsah náletu.
Po náletu panovala v celém městě dost tísnivá nálada a nepřehledná situace. Němci začali opouštět město. V dubnu projíždělo městem mnoho vojenských aut, od Vídně je tlačila Rudá armáda. Utíkali směrem na Nové Hrady, Kaplici, na západ do Německa. Některé vojenské konvoje jezdily také přes město tunelem, směrem na Weitru a Linec. Když jim došel benzin, nebo se auto porouchalo, převalili ho do příkopu, nasedli do dalšího pojízdného a pokračovali dál. Jenom v úseku mezi železničními tratěmi u rybníku Kubák byla převrácena dvě auta. Jedno byla i sanitka plně vybavená. U kapličky v Pepíkově zůstalo také stát nepojízdné vojenské auto, uzavřený polopásový transportér. Němci ho opustili a odjeli. Místní obyvatelé začali opuštěné auto obhlížet a obcházet. Z auta se ozývaly podivné zvuky. Když si dodali odvahy a nahlédli dovnitř, čekalo je velké překvapení. V autě nebyli žádní lidé, ale Němci si vezli jako potravu několik živých prasat. Netrvalo dlouho a o prasata bylo postaráno-místní si je rozebrali.
7. 5. 1945 byl pro Č. Velenice koncem války. V ten den vstoupil první oddíl Rudé armády do našeho města. Pan Macho, vyprávěl mnoho příhod z konce války. Jak na louce pod Pepíkovem nouzově přistálo německé letadlo, zabořilo se do bahna a převrátilo. Potom, už po válce, přistálo také americké. Jak měl jeden sovětský důstojník, který bydlel na kraji Pepíkova v doměč.p.501na půdě tohoto domu schovaný kufr plný hodinek a budíků. Jak z náletem rozbitého domučp.533, který stál v místě dnešní autodílny pana Dvořáka v noci sovětští vojáci odváželi, co se dalo. Když se tam místní lidé šli podívat, co se děje, ozvala se střelba ze samopalu a už bylo po hrdinství, nikdo tam už nešel. Jak pan Švejda, hodinář a zlatník v Č. Velenicích (měl obchod v čp. 273 mezi hotelem Konsula dnešní spořitelnou), si celou válku u Machů schovával drahé zboží. Plno zážitků pro sedmiletého kluka.
Jiný příběh je osud rodiny pana Viléma Zimmela
Mnoho lidí bylo po náletu také pohřešováno. Příbuzní těchto lidí stále doufali, že se někde objeví. Takto také doufala rodina pohřešovaného pana Viléma Zimmela ze Spáleniště u Rapšachu. V té době mu bylo 35 let a pracoval na nádraží v Č. Velenicích, tehdy v Gmündu lll, jako posunovač. Denně dojížděl do práce na kole. Když se nevrátil po náletu z práce domů, začala ho rodina hledat. Přijeli na nádraží, ale našli zde jen jeho nepoškozené kolo. Potom objížděli kostely v okolí a ptali se v nemocnicích, ale nikde nebyl.
Nezvěstný od náletu byl až do 2. února 1946. V ten den, více jak 10 měsíců po náletu, při úpravě kolejiště a odklízení trosek po náletu, byl a nalezena dvě mrtvá těla v místě zauhlování. Totožnost mrtvol určil F. Herda. Jeden byl Josef Popel z Gmündu a druhý Vilém Zimmel, který byl pak pohřben na hřbitově v Rapšachu.
Až v nedávné době jsem se dozvěděl, o koho jde a jaký vztah má V. Zimmel k našemu městu. Že v našem městě žije V. Zimmel jsem věděl, ale nedával jsem to do spojitosti s pohřešovanou osobou po náletu jménem V. Zimmel. Dosud všechny oběti náletu byli„ neznámé“ co do vztahu k našemu městu.
Manželka V. Zimmela měla pak těžký život. Její manžel je nezvěstný a ona se sama musí starat o tři děti. Nejmladšímu bylo v době náletu 6 neděl. Manželé Zimmlerovi zůstali po zabrání pohraničí Německem Čechy, i když žili v německé říši. Důchod po manželovi dostala až v roce 1947. To ale nebyl konec útrap této rodiny. Bydlela na Blatech, v té době součást Rapšachu. Bylo to blízko státních hranic, a tak byla rodina v roce 1953 vystěhována. Měla to štěstí, že si mohla vybrat místo, kam chce jít.
V Č. Velenicích se jméno V. Zimmel začalo zase objevovat až v roce 1957, kdy se přišel učit do železničního učiliště syn zahynulého V. Zimmela, také jménem Vilém. Po vyučení zde zůstala, žije tu dodnes a pracuje zde i jeho vnuk. I po letech se objeví nové a neznámé příhody, příběhy z náletu a konce války v našem městě v ústním podání z řad našich občanů.
Autor: Jiří Kubát
Zdroj: Českovelenický zpravodaj, březen 2020
Fotogalerie
