Máme za sebou první měsíc roku 2020. Přemýšlím a zoufám si, kam jsme to jen došli za ta tři desetiletí, jež uplynula od Velké listopadové revoluce 1989. Jistý si mohu být pouze v jediném: v jistotě absolutní nejistoty.
Takže popořádku. Každý člověk, chce-li žít důstojný život, musí někde bydlet. A to je v dnešní době začasté velice tvrdý oříšek. Vzít si hypotéku na bydlení a splácet ji nějakých pětadvacet třicet let, to už vyžaduje značnou rozvahu a rozmysl. Nemluvě o tom, že banky hypoteční úvěr nedají jen tak někomu. Chce to projít náročným procesem schvalování příjmů, zjišťování míry zadlužení a perspektivy onoho žadatele, aby – chudák – banka netratila. A ceny bytů? Hrůza. Raději jejich částky neuvádím. To před rokem 1989 bylo bydlení snazší. Lidé se mohli spolehnout na bytová družstva, díky nimž mohli poměrně pohodlně a za rozumný peníz bydlet. Existovaly také státní a podnikové byty. Možností bylo víc. K dispozici byly i podnikové ubytovny. V nynější době však ubytovny získaly stigma něčeho, kde přebývají ti, jež jsou v nouzi. A to nemluvím o několika desítkách lidí, kteří střechu nad hlavou postrádají. Z bezdomovců bychom mohli vytvořit jedno větší krajské město! Jistotu v bydlení nehledejme.
Když už mluvíme o bydlení, úzce s ním souvisí i sňatek a založení rodiny. Ještě v osmdesátých letech dostávali lidé při vstupu do manželství bezúročné novomanželské půjčky, což byla pro mladý pár viditelná posila. To už dávno odvál čas. Co zde máme dál? Rodina. Platívalo, že rodina je základ státu. Alespoň v době, kdy jsem chodil v osmdesátých letech na základní školu, býval spolužák z rozvedené rodiny spíše raritou. Byl v jasné menšině. A dnes? Každé druhé manželství se rozvádí, přičemž mnozí lidé raději žijí jen »na psí knížku«, neboli »na hromádce«. Takže ani v manželském svazku jistotu nehledejme. No, a k rodině patří samozřejmě děti. Ty pochopitelně potřebují rodičovskou péči a kroužky, tábory, vzdělání také nepatří k nejlevnějším. Dodejme, že je mnoho matek–samoživitelek, které zůstanou po rozvodu samy s dětmi a marně čekají na alimenty. Není jich zrovna málo. A stěžovat si mohou kde? Leda tak na lampárně!
Práce. Každý měl kdysi právo i povinnost pracovat. To už 30 let neplatí. Dnes je sice nejnižší nezaměstnanost za posledních mnoho let, ale ve vzduchu už zase visí hrozba recese z nadvýroby. Nemluvě o tom, že mnozí lidé jsou na svých zaměstnaneckých postech vystaveni tlaku nadřízených a obávají se ozvat. Neboť dobře vědí, že hypotéku, složenky a další položky je třeba platit. Takže jistotu práce značím jako nejistou. Nesmíme zapomenout ani na lékařskou péči. To je téma na další článek. Lékařů je nedostatek, stárnou a nemají své řemeslo komu předat. Do toho musíme započítat těžké peníze coby doplatek za různá léčiva, což zejména důchodci palčivě vnímají. Zdravotnická péče je nejistotou, odškrtněme si další položku.
Vracím se z této procházky společností, kde jistota odešla kamsi do ztracena. V mysli si vybavuji dobu předlistopadovou, kdy platívala pravidla jasná - pro někoho přísná -, ale rozhodně humánní a spravedlivá. Je proto na nás, na komunistech, abychom pomohli navrátit do celé společnosti zpět co nejvíce sociálních, zdravotnických či pracovních jistot!