Adam Votruba se vrací k tématu marxismu a neomarxismu. V čem se odlišují a proč nejde marxismus zaměňovat za neomarxismus?
Slovo neomarxismus je dnes skloňováno v různých souvislostech a různými způsoby. Překvapivě mnozí přívrženci levice netuší, v čem je rozdíl mezi klasickým marxismem a tím, co se dnes označuje za neomarxismus. Pokusím se zde nabídnout vysvětlení.
Marxismus můžeme chápat jako politickou nauku vycházející z myšlenek Karla Marxe, která měla silný vliv na levicová politická hnutí. Můžeme přitom rozeznat tři hlavní levicové ideologie, kterými jsou komunismus, socialismus a anarchismus. Ve zkratce je lze charakterizovat následovně:
Problém pojmu neomarxismus je jeho určitá vágnost. Lze pod něj zahrnout prakticky jakéhokoliv myslitele, který se ve 20. století nějakým způsobem hlásil k Marxovu odkazu. Na jednu stranu se dnešní stoupenci Marxových idejí mají tendenci označovat za neomarxisty, na druhou stranu v užším slova smyslu se pojem neomarxismus etabloval jako označení pro politický směr reprezentovaný frankfurtskou školou, studentským levicovým hnutím 60. let a tzv. novou levicí. Lidé, kteří zastávají tyto neomarxistické ideje, se ovšem dnes už spíše označují za levicové liberály. Nicméně stále platí, že pokud se setkáte s pojmem neomarxismus, bude to velmi pravděpodobně míněno jako označení pro ideologii nové levice, která se formovala na konci 60. let. V tomto smyslu považuji za užitečně uvědomit si rozdíly mezi klasickým marxismem a neomarxismem nové levice.
V rovině ideové lze vymezit rozdíly mezi marxismem a neomarxismem takto:
1) Marxismus považuje za základ třídního uspořádání společnosti nerovný přístup k výrobním prostředkům. Společnost se dělí na třídu, která vlastní výrobní prostředky (kapitalisté/buržoazie), a třídu, která je nevlastní (proletariát/dělnictvo). Vlastnictví výrobních prostředků umožňuje kapitalistům vykořisťovat dělníky, neboť dělníci pro zajištění obživy musí prodat svou pracovní sílu. To vytváří základní mocenskou nerovnost mezi kapitalistou a dělníkem. Jako cesta k překonání tohoto rozporu se jeví odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků tak, aby z něj mohli těžit všichni příslušníci společnosti, a nikoliv jen privilegovaní jedinci. Marxismus spoléhá na to, že dělnická třída uskuteční revoluci, která tuto společenskou změnu vykoná.
2) Neomarxismus se k Marxovi sice hlásí, ale identifikuje jiné příčiny sociálního útlaku. Je jimi všudypřítomná mediální manipulace, jakou nacházíme v kapitalistické společnosti, hlavně však všudypřítomné násilí, které znemožňuje člověku se osvobodit. Utlačovatelský není jen ekonomický systém, ale samotná kultura západní společnosti. Cílem je odstranit násilí ve všech jeho formách, resp. omezit násilí na nejnižší možnou formu. Neomarxisté nespoléhají na dělnickou třídu. Došli k závěru, že dělnická třída zradila revoluci a dala přednost svým zájmům před „levicovými“ idejemi. Za revoluční subjekt proto označili utlačované menšiny. Prostředkem k odstranění falešného systému má být diskriminace názorových oponentů, tolerance vůči násilí levicových skupin a příslušníků menšin, zároveň s netolerancí vůči násilnému jednání jiných skupin a netolerance vůči násilí ze strany státních orgánů. Vůči státu je třeba klást takové požadavky (ohledně umírněnosti v represivním jednání), jaké mu znemožní efektivně fungovat. Celý článek zde: http://casopisargument.cz/2019/12/18/neomarxismus-neni-marxismus/