Následující střípek do mozaiky dění kolem 17. listopadu 1989 je z pera mého dlouholetého kamaráda Jana Šolty. Je to pohled zdola. Mohu dosvědčit, že nikdy neměl žádné významné postavení, ale jen touhu poznávat. Vybírám úryvky, které propagují knížku, kterou se chystá vydat. Takže řadu věcí musím vynechat, aby se po ní čtenář pídil. Myslím, že si to zaslouží (ta knížka, aby byla přečtena, ale i čtenář, aby se dozvěděl, co je v ní). Přiznám se, že vynechání některých důležitých pasáží mně dělalo problém, protože bych je tak rád uveřejnil. Podrobnější úvod je uveřejněn v první části.
Přišlo tání z Kremlu? – 2. část
Jan Šolta
V sobotu 18. listopadu jsem byl přítelem novinářem zaúkolován, abych prověřil, zda v Junior klubu Na Chmelnici hostující Divadlo na provázku se také zapojilo do stávky. Z telefonní budky jsem meldoval, že diváci stojí frontu na podpis Charty!
Vybičované napětí se v neděli a v pondělí stupňovalo, kolovaly zaručené fámy, že naše armáda, tak jako v roce 1969, již chystá tanky, určitě se přidají Rusové z Milovic! Obavy z opakování drastických zásahů represivních složek visely neustále ve vzduchu; že by všichni zapomněli, že před 10 dny padla Berlínská zeď?
Na Václavák přesto odvážně přicházejí jednotlivci, dvojice, někteří zapalují svíčky, lidé se opatrně rozhlížejí, zda se za rohem neskrývá policie, tvoří se malé skupinky, propojují se v hloučky, náměstí bobtná dalšími neohroženými příchozími, společný pocit strachu neznámé opovážlivce stmeluje, obavy slábnou, Václavák hučí, skanduje: Dubček, Charta, OF!
V úterý 21. 11. 1989 mi do práce zavolal Oleg a poprvé mě pozval na velvyslanectví. Uvedl mě do slavnostního sálu Petschkova paláce a usadil do křesla, kde prý vždy sedává soudruh Husák. Spatra ve stoje spustil asi dvacetiminutový monolog. Zpočátku jsem nechápal oficiální úvodní fráze o přátelství mezi našimi národy a upřímné hluboké omluvy sovětské strany za četná příkoří a přehmaty, ke kterým v minulosti v našich vztazích docházelo ze sovětské strany. Dlouhý oficiální referát jsem stručně shrnul do pěti bodů, které jsem si doma zapsal jako "Stanovisko vlády SSSR k situaci v ČSSR po 17. listopadu 1989", konstatovalo:
1. Vzhledem k tomu, že československé vedení neplní dříve ujednané dohody, necítí se být sovětské vedení proto povinováno nadále podporovat stávající československé vedení! Jmenovitá kritika směřovala na všechny členy předsednictva ÚV KSČ, včetně, jak opakovaně zdůrazňovala, Ladislava Adamce (Je třeba, všechny je vymést!).
2. Sovětská vláda s porozuměním chápe důvody demonstrujících na ulicích našich měst. Sovětské vedení proto s plnou odpovědností garantuje všemi dostupnými prostředky, že pokud nedojde na ulicích k drancování, rabování, lynčování apod., potom proti těmto pokojně demonstrujícím občanům nezasáhne československá armáda ani československá Bezpečnost. (Navíc je v záloze připravena Střední skupina sovětských vojsk v ČSSR.)
3. Sovětská vláda je připravena uznat v Československu každou demokratickou vládu, která vzejde ze svobodných voleb. (Nemusí to být nutně KSČ!).
4. Sovětská vláda je obeznámená s určitými tendencemi na Slovensku o větší samostatnost, tyto snahy registruje a po dohodě s ostatními státy podporuje. (Praha to musí vzít na vědomí a smířit se s tím!)
5. Sovětská vláda by uvítala, kdyby k požadovaným změnám v ČSSR došlo co nejdříve! (Nejlépe do konce tohoto měsíce, tj. ještě před 1. 12. 1989.)
Když se asi hodinu přede mnou stejné informace dozvěděl na stejném křesle místopředseda federální vlády J. Obzina, rozplakal se. Ihned pochopil, že jeho éra i kariéra tímto definitivně skončily!
..............................
Nový vůdce bude muset být asi nejdřív do ÚV KSČ kooptován, hledala se nová, neotřelá tvář, která bude schopna oslovit široké masy. Gorbačov seriózně uvažoval o Antonínovi Váňovi, vedoucím tajemníkovi OV KSČ v Teplicích, který se prý odvážně postavil ekologickým demonstrantům a byl ochoten s nimi diskutovat na stadionu. Osobně jsem pochyboval o jeho zvolení, domníval jsem se, že nový generální tajemník vzejde pravděpodobně z řad současného předsednictva ÚV KSČ, v úvahu přicházel jeden z nejmladších členů předsednictva Karel Urbánek, který v době zásahu na Národní třídě navíc pobýval mimo území republiky, byl na sjezdu v Bukurešti. Dubček tehdy nebyl vůbec zmiňován, zřejmě postrádal důvěru Sovětů.
Tato informace vyjadřovala klíčový postoj sovětského vedení, otevírala u nás dveře dokořán k realizaci změn, jež zdaleka překonávaly původní požadavky demonstrujících. Vládnoucí režim v Československu, který byl založen a fungoval na výlučné podpoře zvenčí, tj. na síle dominantní sovětské supervelmoci, byl tímto oficiálním "Stanoviskem" naráz zcela ochromen.
Během poslechu "Stanoviska" jsem živočišně cítil vnitřní brnění z geopolitického otřesu probíhajícího přepólování naší země z Východu na Západ. Překvapila mě kategorická rozhodnost, se kterou sovětské vedení tvrdě odsoudilo své dosavadní partnery v ČSSR, nepřipouštělo žádnou možnost jednat s nimi ještě někdy v budoucnu. V podstatě jasně sdělilo, že další diskuse je zcela bezpředmětná. KSSS se od konzervativního vedení KSČ definitivně odstřihla, její bývalí partneři byli odepsáni.
.............................
Naznačený rozpad Československa prý byl velmocemi dohodnut nezvratně, proto nezbývá, než se s tím smířit. Momentálně za nejdůležitější jsem považoval kategorické garance sovětské vlády, že nedovolí, aby došlo k represáliím vůči demonstrantům. Odcházel jsem přesvědčen o pravdivosti "Stanoviska", které jsem pouze vyslechl, ale nečetl, "v kapse" jsem nic neměl. Plně jsem důvěřoval kamarádovi a nepřipouštěl si existenci možné provokace. Věřil jsem Olegovi, že mne nezklame, stejně jako v dubnu 1987, když mě týden před návštěvou Gorbačova v Praze informoval, že přilétá sesadit G. Husáka a dosadit M. Jakeše.
Existenci zmíněného "Stanoviska sovětské vlády" a relevantnost mojí zkrácené interpretace mi osobně potvrdil např. M. S. Gorbačov – slíbil jeho vydání ve svých Pamětech; G. Ch. Šachnazarov, R. Grinberg, A. Gračov, L. P. Rešetnikov a další sovětští diplomaté. Na nedávnou žádost o zpřístupnění tohoto dokumentu Ministerstvo zahraničních věcí RF odpovědělo, že daný dokument existuje, dosud však nebyl uvolněn.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/7284-tech-30-let-xv.html