Levicová spolupráce je reálně nutná.
Jako aktivní účastník mnohých akcí, seminářů a besed SPaSu, a také jako čtenář Haló novin a dalších levicových serverů máte jistě silné pohnutky, které vás vedou k tomu, že navzdory všem peripetiím života zůstáváte věren levici. Jaké jsou to pohnutky?
Jako mladý jsem chtěl studovat přírodní vědy, tak jsem se dostal i k životopisům fyziků, kteří se tzv. motali kolem atomové bomby a pak přemýšleli o jejím ničivém dosahu. Informací však bylo málo, nebyl onen internet. A tak jsem již na jedenáctiletce, a později na vysoké, zjišťoval, že svět je prostě složitější a nechová se jednoduše podle pouček klasiků, tehdy marxismu-leninismu.
Máte nějaké vzory, které formovaly vaše levicové přesvědčení?
Formovaly mě události. Rodiče se nechtěli bavit o druhé světové válce, a tak jsem dospěl k tomu, že válka není nic dobrého. O údobí první republiky dávaly dobrou referenci filmy Voskovce a Wericha. Trošku neurčitě jsem si začal dávat dohromady, že špatná sociální situace znamená i špatnou demokracii.
Jste ročník narození 1943. Jak si vzpomínáte na své dětství a rané mládí v poválečném období?
Velmi matně si vzpomínám dobíhající výuku náboženství, takové sugestivní líčení muk pekelných pro sedmileté děti není asi psychicky pro ně to nejlepší.
No, pokud v té době neměla rodina nějaký »přivýdělek« (šlo o tzv. melouchaření, a jeho legalizace byla obtížná), pak se muselo, a někdy dost, počítat, zvláště pokud někdo z dětí studoval. A nějak jsme jako dospívající sami vytušili, kde by naše dotazy měly »končit«.
Na základce nás vzali například na výstavu shnilých zbytků obilí, ba dokonce plesnivého ošacení nalezeného u některých živnostníků. Dobový termín byl: keťasové. Zajímavé je, že tento termín má své německé a anglické ekvivalenty, tudíž v době poválečného přídělového hospodářství takováto činnost ani na západ od Aše nebyla zřejmě příliš vítána. O této věci jsem se před pár lety bavil s bývalým ředitelem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, i on si na to pamatoval a odtušil, že to pak v »boji s komunismem a totalitou« neprospělo…
Šedesátá léta v Československu byla mainstreamem tak nějak »vzata na milost«, snad proto, že v jejich průběhu vzniklo mnoho pozoruhodných kulturních projektů, s nimiž jsou spojeni i mnozí ještě aktivně tvořící umělci. Jak jste toto období prožíval vy a kde?
Na vysoké škole. Ovšem lístky do Semaforu či ABC se sháněly těžko, bony ještě hůře (třeba na ping-pongovou pálku). Ale také se v roce 1962 spustila Kubánská krize, která skýtala možnost vyměnit univerzitní posluchárnu za vojenský prostor třeba někde na Šumavě. Nakonec Sověti začali z Kuby stahovat rakety, které tam předtím neměli. Předtím zase Američané ztratili nějaké »meteorologické letadlo« U2, které zabloudilo několik tisíc kilometrů nad územím SSSR.
No, a pak přišel další problém, zašel za mnou ředitel jedenáctiletky (tak se tehdy říkalo gymplu) s tím, že už tam jsem byl trošku svérázný a že mne navrhne do KSČ. Dobře předvídal, že s tím budu mít i řadu problémů. Před rokem 1968 byla totiž i mírná kritika organizace studia od studenta brána jako něco nepatřičného. A navíc někteří z nás, byť dost opatrně, docházeli k tomu, že přednášet vědu znamená říkat, kdy daná teorie platí a kdy ne, popřípadě proč. A to se nějak u marxismu-leninismu či mezinárodního dělnického hnutí, aspoň podle mne, tehdy před rokem 1968, nedařilo.
Také podotýkám, že dostat se na »vejšku« nebylo v té době snadné, třeba druhý sourozenec z rodiny měl již kvůli tomu problémy s doporučením a to nás pak někdy odcizovalo dlouho poté na pomaturitních srazech.
Jak zasáhl do vašeho života rok 1989?
Asi podobně jako u řady vrstevníků. Někteří byli posunuti nahoru, někteří, ti řadoví, zůstávali, a ti, co byli označeni za nomenklaturní kádry, odcházeli, ovšem nikoliv »mýt okna«, tedy ve většině. Můj tehdejší podnik, UVTEI, to také dlouho nepřečkal. Ovšem jeho polistopadový ředitel ještě stačil smazat svoje PC dřív, než pro něj dojela policie.
Nakonec jste zakotvil v obnovené ČSSD. Prý jste osobně poznal všechny předsedy této strany. Při jakých příležitostech a jak se vám vryli do paměti?
Zpravidla na schůzích. Prvý předseda Jiří Horák mi odpověděl na dotaz k bombardování Dubrovníku v roce 1999, že veřejně to kritizovat znamená věc zpolitizovat. A například další předseda sociální demokracie, Horákův žák Jiří Paroubek, odvětil na dotaz, jak vidí situaci, že »dnes bylo celkem hezky«… Vladimír Špidla vnesl do ČSSD pokus o »odzemanovaní« ČSSD a Stanislav Gross v tom pokračoval, oba pod clonou antikomunismu. A také oba v podstatě »dojeli« na ataky zprava.
Úspěšným předsedou ČSSD byl Miloš Zeman, který dostal stranu do vlády. Jako hlava státu se však v mnoha ohledech k současným soc. dem., tedy především k některým jejím představitelům, staví macešsky. Jak to chápat?
Ano, bezesporu byl úspěšným předsedou, ale se »Špidlou v zádech« to vedlo pak k oné nevolbě Miloše Zemana prezidentem v roce 2003. Myslím, že tzv. opoziční smlouva měla být tím, co Miloš Zeman tehdy řekl - dohodou na jedno použití. Ale Vladimír Špidla to ale propracoval dál s krajně pravicovou US-DEU.
Někdy je do veřejného prostoru vnášena teze o macešském chování M. Zemana k současné ČSSD. Nevidím to tak jednoduše. Bohuslav Sobotka totiž nezašel za Zemanem na Hrad, aby mu vysvětlil, jak to bylo v roce 2003 s tou nevolbou. Sobotka v ČSSD spíše nabádal k nevolbě M. Zemana v roce 2018. A to v době, kdy se osobní, psychické a politické postavení Bohuslava Sobotky začalo již hroutit. Nemyslím si, že Miloš Zeman je vůči ČSSD bez viny, jeho představy byly dost meritokratické (»vyhraješ ve Lhotě volby a dostaneš funkci místního předsedy« - jako odměnu), ale vyloženě macešsky se M. Zeman zachoval k Miroslavu Šloufovi, bez kterého by na Hradě neseděl.
Kde vidíte prezidentovy silné a slabé stránky?
S Milošem Zemanem jsme vrstevníci, on také nemládne. Ale i tak značně přečnívá různé protikandidáty jako třeba Drahoše a Hilšera. Jeho silnou stránkou je paměť a schopnost porozumět i složitým situacím. Z druhé strany kdysi si Miloš Zeman řekl o kritické podněty ke své osobě, ale neřídil se jimi, a dnes nevím, že by si nějakého k němu kritického byvšího spolustraníka pozval k sobě na Hrad.
Volební podpora levice v ČR poklesla. Čím se vzpruží?
Odpovědí si levicoví intelektuálové lámou hlavu po celé Evropě. Pokusím se jít o pohled za záclonu: Svého času byli velkými osobnostmi evropské levice W. Brandt a E. Berlinguer, a ti mne na levici dost oslovili. Myslím, že se nesetkali. Ale za Willyho Brandta byl v SRN uveden do praxe tzv. Berufsverbot. Za té minulé vlády soc. dem. se třeba krátila podpora v prvých dnech nemoci. Zato za Babiše se důchodcům přidala tisícovka. A teď vysvětlujte seniorům, co je to berlusconizace.
A teď to dořeknu otázkou: kolik potkáváte třicátníků na akcích SPaS, kteří sakra dobře již vědí, zač je v Praze hypotéka? A ti volí Piráty, kteří jim ale také neřeknou, kde na ni mají vzít.
Babiš je doleva tlačen jednak soc. dem ve vládě a zejména podporou jeho vlády od KSČM, která na stůl vyložila své podmínky. Takto to lze přeci vysvětlit každému, i seniorům, nebo ne?
Dobrá otázka, ale odpověď opět není jednoduchá. Andrej Babiš je politicko-ekonomicky příliš silný partner, s dobrým politickým citem, byť byznysově »šíbnutým«. A ty podmínky se snaží dost »ředit«. Bohužel ČSSD nekomunikuje s KSČM coby vládním partnerem (jinak řečeno: nadhodit v ČSSD, že by předseda KSČM Filip coby partner měl být pozván na sjezd ČSSD, je říkat si skoro o návrh na vyloučení) a navíc ČSSD cokoliv v parlamentu prosazeného (např. zrušení karenční doby) bere jako svou výlučnou zásluhu. Tím se pozice obou stran vůči ANO jen zeslabuje a Babiš již dal najevo, že nepůjde ani o milimetr dál (např. shodil ze stolu školní obědy zdarma).
A konečně veřejnost je doslova bombardována tím, že jak KSČM, tak ČSSD to se zdaněním církevních restitucí samy nemíní vážně, že shozením věci Ústavním soudem to stejně skončí. Ani já nemám zprávu, co obě strany zamýšlejí po event. záporném verdiktu od ÚS…
Ani sociální demokraté, ani komunisté nemohou sami získat tolik voličských hlasů, aby realizovali plně svůj program. A viděli jsme, že pokud se ČSSD spojila s pravicí, špatně to dopadlo. Pro realizaci levicového programu se tedy nabízí logicky spolupráce obou levicových stran.
Na to je dobrý bonmot: dobře na levici je ukotven ten, o němž komunisté říkají, že je socdemák, a sociální demokraté, že je komunista.
Ano, 51 % nezíská dnes nikdo, pokud jen trochu půjde o demokracii, a ne něco v obnošeném kvazipinochetovském kabátě. A to ani švédská soc. dem. A myslím si, že ani vedoucí představitelé KSČM, kteří navštívili Čínu a obdivují její ekonomický rozmach, sem nechtějí přenést její trvající model vedoucí úlohy jedné strany.
Na levici a v KSČM se říkalo, že postaru se žít nedá. A to se výrazně porušilo normalizací (rozuměno restaurací minulého), během které sice přišel zprvu ekonomický vzestup, ale ten se přece jen vyčerpával. Církevní hodnostáři tehdy v ústraní říkali: »my umíme čekat«, a dočkali se jak restitucí, tak cílené ideologické indoktrinace směrem k rekatolizaci myšlení.
Nevidím lepší recept pro pozvednutí naší společnosti než spolupráce levicových sil a odborů (zde opatrně na žloutnutí!) a nezávislých iniciativ, čímž nemám samozřejmě na mysli například »Člověka v plísni«.
Miliardář(i), byť podnikající v reálné ekonomice či (p/P)iráti, kteří se zase za pomoci nějakých travin dostávají spíše do virtuální reality, nejsou koncepčním řešením, dokonce se mi zdá, že představují spíše nespolehlivou antikoncepci proti neduhům společnosti. A Zelení selhali jak pacifisticky, tak ekonomicky a environmentálně.
Ovšem levicová politika je složitější než pravicová, nevystačí se s banální floskulí, že trh všechno vyřeší.
A je taková spolupráce reálně možná, pokud se programy obou stran liší zejména v mezinárodní politice a v úloze NATO?
Musí se stát reálně nutnou! Na nás se řítí takové věci jako Průmyslová revoluce 4.0, která povede k snížení počtu pracovních míst, minimálně v určitých profesích. Dále přílivy migrantů převážně muslimského vyznání. USA reálně chtějí snížit svou vojenskou přítomnost v Afghánistánu na polovinu, pak se musíme ptát občanů: a vy si myslíte, že tuto díru může Armáda ČR »zalátat«? Může malá ČR ignorovat ekonomickou kooperaci s Ruskem, když ji velké sousední Německo rozvíjí? Má tyto otázky řešit (jen) oligarcha vnímající ČR prizmatem svého ekonomického impéria, nebo svými předchozími politickými kroky zprofanovaný »demo-blok«?
Jaké jsou nálady mezi řadovými členy ČSSD ohledně členství v NATO? Jsou i takoví členové, kteří považují tento pakt za relikt studené války?
Řada řadových členů ČSSD o funkci NATO má sice své pochyby (viz »humanitární« bombardování Srbska, protesty proti US-radaru), ale neventilují je. Mylně si myslí, že pro úspěch v komunální politice to není třeba řešit. Osud francouzského satirického týdeníku Charlie Hebdo jim v drtivé většině bohužel nic neříká.
Členové a voliči ČSSD se většinou poddali oné zjednodušující představě, že v komunále nezávisí na tom, zda ulice se zametají zprava, nebo zleva. Například v Berouně, kde žiji, jeden zubař, již jako starosta, se místo »zametání« věnoval rozprodávání majetku a pak si ho všiml jistý Schwarzenberg a udělal ho ministrem kultury a tím spolupachatelem církevních restitucí.
Co vám v poslední době udělalo v politice radost, kde vidíte naději?
Je toho bohužel dost málo. Poslaneckou sněmovnou prošel zákon zdaňující církevní restituce. A pořád existuje SPaS a taky Nová republika, na jejichž půdě, oproštěně od vnitrostranických půtek, se dají ony principy spolupráce levice probírat a pilovat k lepšímu.
Ale přece jen něco: Pokud na funkci v levicové straně je instalován mladý člověk, nezapouzdřený ve skupinkách hochů a dívek, které spolu tzv. mluví (čili takový antiPoche), pak je to jistým příslibem. A to se nám poštěstilo v Berouně.