Z dostupných informačních zdrojů, ale i z informací ze sektoru zdravotnictví je zjevné, že ústavní právo ČR na bezplatnou zdravotní péči není naplňováno, ale naopak situace je na hranici fungování systému poskytování zdravotní péče ve správné dostupnosti a kvalitě. Mnohé z těchto krizových jevů jsou důsledkem nezodpovědné politiky předchozích vlád, ale svůj díl odpovědnosti nese i současný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.
Otázky pro ministra zdravotnictví:
1. Jaký koncept finančního zabezpečení chce zvolit ministerstvo zdravotnictví v dlouhodobém horizontu pro zajištění kvality, teritoriální a finanční dostupnosti, zdravotní péče, ať už ambulantní – stomatologické, pediatrické a péče praktických lékařů na území ČR zejména v regionech, kde hrozí, anebo již zjevně chybí tyto základní prvky. Jakým způsobem chce ministerstvo zdravotnictví zajistit finanční kritéria pro rozvoj této základní sítě ambulantních lékařů a dále i stacionárních lůžkových zařízení s přihlédnutím k regionálním specifikám?
2. Jakým způsobem ministerstvo zdravotnictví zajistí dlouhodobou stabilitu dostupnosti léků, které mají být povinně dostupné v lékárnách, a jejichž opakované výpadky, a to i u závažných diagnóz, se objevují stále častěji? (Je evidentní, že jde o řešení problémů ad hoc), nikoliv o řešení koncepční. K farmaceutickým firmám lze být vstřícný jen do určité míry, ale stát je zadavatel, spotřebitel a plátce, ale jako takový se musí zasadit o zabezpečení této základní potřeby pacientů.
3. Jaké kroky podnikne ministerstvo zdravotnictví v krátkodobém a dlouhodobém horizontu pro stabilizaci personálního obsazení jednotlivých stupňů poskytování zdravotní péče, omlazování zdravotnického personálu – středního a lékařského personálu a nezbytných investic pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v rychle se rozvíjejícím odvětví? Přesněji řečeno, jaký koncept na dva roky do konce vládního období a další léta má ministerstvo zdravotnictví připraveno?
4. Jakým způsobem je ministerstvem zdravotnictví zajištěno, aby finanční prostředky z EU, které mají být směrovány do sektoru zdravotnictví, byly účelně využity (např. psychiatrická péče) tak, aby došlo k synergickému efektu investic národních a evropských pro lidi pracující ve zdravotnictví, ale i jejich zázemí (přístroje aj.)?
5. Jak ministerstvo zdravotnictví chce řešit situaci, kdy vlastní nedostatek kvalifikovaných zdravotních pracovníků řeší »dovozem« pracovníků z třetích zemí, zejména z Ukrajiny? Je jasné, že tento způsob není dlouhodobě udržitelný, bude vytvářet v budoucnu problémy, a navíc se nejedná o nic jiného (až na ojedinělé případy) než o tzv. státní parazitismus.
6. Jakým způsobem má ministerstvo zdravotnictví připraveno řešení k urychlenému zvýšení počtu lůžek následné péče a také lůžek pro seniory s regionální dostupností?
7. Má ministerstvo zdravotnictví vypracovanou objektivní analýzu stavu personálního a přístrojového vybavení a technického stavu zdravotnických zařízení, ať už vlastnicky je zřizovatelem stát, kraj či jiné subjekty? Systém, pokud má fungovat, musí být provázaný a jakákoliv vlastnická forma zařízení musí mít povinnost fungovat v systému, nikoliv podle svých záměrů, protože jinak nejde o síť, a také nebude možné při jiném způsobu zajistit regionální dostupnost. Právo vlastnit nezakládá zbavení se povinnosti poskytovat alespoň základní službu pro občana, nikoliv za úplatu občanem.
Na tyto otázky bych rád dostal od ministra zdravotnictví odpověď.