Dělám něco, v co věřím
Volební kampaň do Evropského parlamentu vstupuje do své vrcholné fáze. Co vás během ní nejvíce potěšilo?
Pro mne to je způsob vedení kampaně, který počítá s velkým zapojením kandidátů a kandidátek do přípravy strategie, podkladů i samotného průběhu kampaně. Prošla jsem si už několika kampaněmi a tato je z tohoto pohledu pro mne mimořádná.
Co vám dodává sílu, že se nebojíte na ulicích našich měst a obcí oslovovat každého občana, kterého potkáte, ačkoli můžete tušit, že vzhledem k všeobecné přesycenosti politikou a »bubákovi«, který se dělá z autentické levice, vás může odmítnout?
Dělám něco, v co věřím. V minulosti celé generace bojovaly za to, mít právo volit a spolupodílet se na rozhodování, kam budou věci veřejné směřovat. Mluvit s lidmi pro mne nikdy nebyl problém, je to přirozená věc. Ano, ne vždy je rozhovor příjemný, někdy vyhrocený, někdy jsme jako politici i verbálně či jinak napadáni - to samozřejmě člověku na optimismu nepřidá. Na druhou stranu se setkáváme často s veskrze pozitivní reakcí typu »Komunisti, tak to jo. Vás já vždycky volím, koho jiného! Dejte mi ještě noviny a letáčky, zanesu kamarádkám. Držte se!«.
Do dnešního dne jsem objela v rámci předvolební štafety téměř celou Českou republiku (viz facebook/dagmar.svendova). S dalšími kandidáty a kandidátkami jsme byli v ulicích měst a obcí, debatovali s občany, přesvědčovali, proč volit naši kandidátku i proč vůbec k volbám jít a proč je potřeba volit KSČM – Česká levice společně!. Nezbývá než doufat, že se to promítne na volebním výsledku.
Vy jste vůbec nebojácná žena. Je něco, čeho se v politice obáváte? Máte nějakou »třináctou komnatu«? Vzpomínám na někdejšího europoslance Miloslava Ransdorfa, který říkával, že se nebojí žádných politických soubojů, s nikým, a žádných témat.
Samozřejmě, nejsem Míla Ransdorf, jeho erudici, způsobu uvažování a politickému umu a nasazení při obhajobě zájmů ČR se hned tak někdo nevyrovná. Já jsem člověk extrémně analytický, takže jsem si více než vědoma všech svých slabin a nedostatků. V podstatě se snažím neustále na sobě pracovat a čelit všem výzvám tak, jak přicházejí. Výzvy mám ráda, bez nich by byl život nudný. Život politika je výzev plný a já se jich nebojím.
Na vaši adresu se pozitivně vyslovili Vladimír Remek, Miroslav Grebeníček a zahraniční politici, například Řek Haris Golemis z transform! Europe či nizozemská europoslankyně Kartika Liotardová. Zavazují vás jejich povzbuzující slova, jimiž současně oceňují vaše organizační schopnosti, vědomosti i lidské vlastnosti?
A jak! Nesmírně si cením jejich podpory a důvěry, kterou mi poskytli, a je to pro mne velký závazek do budoucna. Poděkování patří i mé rodině, přátelům a všem lidem v mém okolí, kteří mi nejen po dobu této kampaně projevují podporu, poskytují dobré rady a jsou zde pro mne, pokud potřebuji pomoc. Bez jejich podpory bych dnes nebyla tím, čím jsem.
Politický koordinátor transform! Europe Walter Baier dokonce o vás řekl, že jste »celým srdcem evropskou političkou«. Jenže europoslanec musí zastupovat svou zemi. Jak toto skloubit? A jde to?
Walterova hodnocení si velmi cením. Domnívám se, že v tomto výrazu je skryto ocenění mých schopností komunikovat s lidmi, organizacemi i politiky napříč Evropou a nalézat způsob pro vzájemnou spolupráci, a to i když to prvotně vypadá celkem beznadějně. Ony historické, politické a kulturní odlišnosti občas člověku trochu komplikují život, přestože to dělá z Evropy fascinující místo k životu. Ovšem právě porozumění těmto aspektům, naslouchání a pochopení toho, »v čem je zakopaný pes«, vede k řešení většiny situací. Nevidím žádný rozpor v tom, mít takový přehled, nebo chcete-li schopnosti, a zastupováním zájmů České republiky, právě naopak. Dovolím si uvést krátkou citaci z hodnocení, které mi Vladimír Remek poskytl, když končil mandát v Evropském parlamentu z důvodu nominace na velvyslance ČR v Ruské Federaci: »Dagmar se stala mým klíčovým člověkem u přípravy, vyjednávání a prosazování všech materiálů (zpráv), na kterých jsem se jako poslanec podílel, ať už jako zpravodaj nebo tzv. stínový zpravodaj. Projevovala při tom schopnosti samostatně připravovat alternativní cesty řešení, včetně vyčerpávajících rozpočtových jednání. Zvlášť cenné bylo, že kromě samostatnosti Dagmar projevila výraznou aktivitu při dostatečné pevnosti přesvědčení, přiměřenou neústupnost, ale také schopnost k hledání a nalézání kompromisů v zájmu dostatečně přijatelného strategického cíle. Získala a obratně a věcně využívala kontakty do všech evropských i národních institucí. Velmi dobře se zorientovala v celoevropských tématech z hlediska zájmů občanů ČR.« (12/2013)
Práce v Evropském parlamentu je z velké části právě o tom, umět získat podporu nejen mezi europoslanci »své« levicové politické frakce, ale taky mnohdy z frakce jiné, »opoziční«, a to nejen v rámci české delegace (europoslanců za ČR), ale mnohdy právě u europoslanců z jiných zemí. Je to umocněno právě tím, že se v Evropském parlamentu do hlasování promítají prioritně zájmy jednotlivých členských států EU, pak politické zaměření či politická agenda té které politické frakce. Každé hlasování je tak v podstatě unikátní a někdy se dá jen těžko odhadnout finální výsledek. To je jeden z aspektů, který byl a je pro mne stále fascinující. Bude to obrovská výzva pro každého, kdo bude zájem České republiky a zájmy autentické levice v následujícím volebním období v Evropském parlamentu zastupovat.
Protože jsem měla možnost vás pozorovat na jedné z besed s veřejností, které v této době také vedete, zaujalo mě, jak jste se probíjela ke svým znalostem získaným na zahraničních školách – přes tvrdou práci v nedobře placených pracovních pozicích. Čím vším v profesním životopise jste prošla?
V mojí rodině mne vždy rodiče vedli k tomu, že věci nejsou zadarmo, a pokud něco chceme, musíme se snažit nějak zapojit, prostě že pečená kuřata nám do úst sama nepřiletí. Bohužel jsme si krátce po sametové revoluci vyzkoušeli, co to je, když je v rodině jeden rodič najednou bez práce a ten druhý je náhle z důvodu zdravotních komplikací v invalidním důchodu, k tomu si přičtěte zmatky ve státní správě těsně po revoluci a hned máte situaci, kdy je rodina ponechána ve velmi prekérní situaci. Tak jsme si již při studiu na základní škole i s mladší sestrou brigádně přivydělávaly. V rámci střední školy jsem měla několik krátkodobých i dlouhodobých prací jako pomocná kuchařka, uklízečka či poštovní doručovatelka a po večerech navštěvovala kurzy angličtiny. Takto jsem si naspořila na pomaturitní studium angličtiny. Následně jsem studovala a pracovala ve Skotsku (jako au-pair), kde jsem se kromě jiného také starala o pohybově a jinak handicapované děti i starší občany. Zúročila jsem tak zkušenosti z organizace Mezinárodního dětského folklorního festivalu v Břeclavi či interakce s kluby seniorů a neslyšících.
Po návratu do České republiky jsem, jako mnoho mladých lidí bez požadované praxe, byla několik měsíců nezaměstnaná. V této době jsem se věnovala dalšímu studiu a také jsem, bez nároku na honorář, vyučovala anglický jazyk na základní škole. Nakonec jsem nastoupila do společnosti zabývající se výrobou, montáží a servisem výtahů Otis v Břeclavi, kde jsem pracovala šest let. Začínala jsem jako osobní asistentka ředitelky společnosti a postupně jsem se, přes asistenta strategického nákupu, vypracovala až na pozici produkt manažerky strategického nákupu pro společnosti. Spolupracovala jsem rovněž jako lektorka anglického jazyka ve večerních či v jiných kurzech. Během práce v Otis jsem využila vzdělávacího dotačního programu firmy, úspěšně dokončila studium práva a obchodního managementu (bakalář) a pokračovala studiem Evropského práva (magistr) přes Nottingham Trent University.
O mé praxi v Evropském parlamentu a o současné práci v evropské politické nadaci transform! europe, kde pracuji jako strategická poradkyně pro oblast střední a východní Evropy, jsem již na vašich stránkách hovořila dříve.
V našich novinách jste se vyjádřila proti militarizaci Evropy. Jak byste tomuto trendu čelila jako europoslankyně? Kde hledat spojence?
Všude, kde by to šlo, hlavně prostřednictvím levicové frakce, v níž bude KSČM - Česká levice společně! v EP členem. Tuto problematiku je nutné taky více přiblížit našim občanům, protože se o těchto věcech příliš nemluví a přitom mohou mít zásadní vliv na mír v Evropě. Je nutné aktivně bojovat proti eskalaci napětí mezi členskými státy EU, ale i mocnostmi jako je EU, USA a Rusko. Zvláště pak poté, co vidíme, jakou zahraniční politiku Evropská unie v uplynulých letech dělá například směrem k Ruské federaci.
Nesmíme dovolit ovlivňování evropské politiky podle toho, jak se to hodí silným světovým hráčům. Evropská unie musí mít vlastní strategii respektující národní suverenitu členských států. Jako určitý paradox pak právě vnímám skutečnost, že v roce 2012 byla Evropské unii udělena Nobelova cena za mír, a to za prosazování míru, demokracie, usmíření a lidských práv v Evropě. O to více je nutné posílit mírové hnutí v Evropě a úzce spolupracovat se všemi organizacemi prosazujícími mírová řešení (Vojáci proti válce, iniciativa Ne základnám, aj.)
Vidíte v militarizaci, která hrozí dalším světovým konfliktem, největší bolest současné EU?
Rozhodně, pokud se Evropa dostane do válečného konfliktu, vše ostatní bude v tu chvíli podružné. Nikdo nechce agresivní politiku. Nejen jako žena bych raději kolem sebe slyšela smích dětí než hvízdání bomb a kulek. Musíme dělat vše pro to, aby k tomu nikdy nedošlo.
Další problém vidím v tom, že současná EU je vše, jen ne sociálním projektem. Zájem bank, korporací a kapitálu je postaven nad zájmy jejích občanů. V rámci EU existují obrovské rozdíly, mnoho států se potýká s obrovskými problémy – energetická chudoba, velká míra nezaměstnanosti, emigrace lidí v produktivním věku a mladých, růst počtu lidí žijících na pomezí chudoby atp. To vše je nutné změnit, nenechat to tak a posílit postavení levice v Evropském parlamentu.
Přestože má ČR nejnižší nezaměstnanost v rámci celé EU, boj s nezaměstnaností by měl být jedním z hlavních úkolů i v souvislosti s Průmyslem 4.0 - například při řešení strukturální nezaměstnanosti. Podpora programů v rámci strukturálních fondů, jako například Program Inovace (Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost), by měla být samozřejmá. Musíme ale zajistit, aby tyto programy reflektovaly změny na pracovním trhu a problémy spojené s úbytkem pracovních míst.
Je nutné prosazovat programy a iniciativy na podporu rekvalifikace. Nechceme přece, aby v případě, že nová pracovní místa nebudou obsazena rekvalifikovanými pracovníky, docházelo právě ke strukturální nezaměstnanosti. Je nutné podporovat mikropodniky spolu s malými a středními podniky, které jsou páteří zaměstnanosti a představují 99 % společností v EU. I z tohoto důvodu bych podporovala programy a iniciativy EU vytvořené na jejich podporu – jako například Horizont 2020, Small Business Act, COSME atd.
V májových dnech jste hovořila k občanům u bývalé hájenky Zlatý jelen na pomezí okresů Vyškov a Hodonín, tedy ve vašem Jihomoravském kraji. Co konkrétně se tam před 74 lety stalo?
Dne 6. února 1945 došlo na Vyškovsku v hájence Zlatý jelen ve Ždánickém lese k prvnímu ozbrojenému střetu šestičlenné hlídky partyzánské skupiny Olga s 11člennou skupinou německých policistů a protektorátních četníků. Vypukla přestřelka, v níž měli partyzáni nevýhodu jak početní, tak také ve vybavení. Povedlo se jim přesto způsobit těžké zranění četníku Petru Jahodovi. Během boje byl však raněn a poté na místě umučen německým Jagdkomandem partyzán Jiří Jirovský a dva další partyzáni byli zraněni, ale podařilo se jim uniknout. Jiřímu Jirovskému bylo jen 21 let, když zemřel. Byl to kroměřížský skaut, člen 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova, který byl vyslán jako spojka k oddílu Olga.
Za zmínku stojí, že partyzánský oddíl Olga provedl kromě jiných akcí i akci, která nemá obdoby v historii partyzánského hnutí v českých zemích. Byla to největší a nejvýznamnější akce oddílu za celou dobu jeho existence. Stalo se tak 26. února 1945, kdy partyzáni Olgy za pomoci odbojářů z Morkovic přepadli železniční stanici v Morkovicích, kde byl rozmístěn německý vojenský cisternový vlak a z 29 cisternových vagonů vypustili 512 600 litrů benzinu, benzenu, lihu a mazacích olejů. Akce v Morkovicích měla mezinárodní ohlas.
Kdyby komunisté a vlastenecky orientovaní občané jakéhokoli smýšlení nepořádali řadu pietních setkání po celém území ČR, tak by snad historická pravda o druhé světové válce dostávala ještě větší rány. Jaký je váš názor?
Bohužel, smutná realita dnešní doby. Zde nám ale právě nahrávají moderní technologie a sociální sítě. V květnu byla sociální média plná záběrů z různých pietních aktů, videí proslovů, grafik postupu vojsk a jiných běžně neprezentovaných skutečností. Musíme proto více přemýšlet, jak tyto informace dostat mezi mladou dospívající generaci a jakou formou tak učiníme. Jak jim vysvětlit, co to znamená prožít válku, a že je třeba vážit si památky všech, kteří obětovali svůj život, abychom mohli žít v míru, bez ohledu, co se líbí současné tzv. demokratické společnosti a současnému politickému establishmentu.