Uplynulo 74 let od konce hrůz, násilí, krutostí II. světové války. Jak léta postupně plynou, mění se naše vlády, společenské myšlení, přibývá manipulování občanů, mění se i historický výklad, kdo a kdy padl, kdo byl agresor a kdo obránce. Vytrácí se význam Rudé armády a vyzdvihuje se význam jen amerických vojáků. Mezi námi však ještě žijí pamětníci II. světové války a vzpomínají, jak to skutečně bylo. Jistě mnohý z nás lituje, že v dětství málo poslouchal babičku, dědečka, když o hrůzách války vyprávěli. Ano, byli jsme malí. Jak léta jdou, jejich vyprávění si vybavujeme, vyhodnocujeme, a proto nám nesmí být lhostejné překrucování historie, proto nesmíme zapomínat, proč jsme si v uplynulých dnech na hrobech padlých připomínali, za koho a pro koho položili své životy. Za koho? No přece za nás, za to, že žijeme v části Evropy, ve které je dosud mír. My ženy z LKŽ podporujeme a účastníme se všech pietních aktů. Silným emotivním zážitkem je položení kytiček v Terezíně za tónů Smetanovy Mé vlasti, nezapomenutelný dojem udělali Noční vlci na Cestě vítězství svou zastávkou na Olšanských hřbitovech. Vypálení Lidic si připomeneme 15. 6. a 23. 6. vypálení Ležáků. Je to jen drobný výčet pietních aktů ke konci II. SV, ale důležité pro nás musí být, jak léta jdou, abychom dalším generacím předali pravdivý obraz a odkaz našich českých (československých) dějin.
Fotogalerie
