Právo na důstojný život by měl mít každý občan naší vlasti. Měl by, ale často tomu tak nebývá. Bude tomu již třicet let, co žijeme v době, v níž se na důstojnost lidskou příliš nehledí. Už jsme si za ten čas zvykli, že součástí koloritu naší společnosti jsou lidé bez domova, nezaměstnaní, lidé v exekuci, sociálně slabí, či matky samoživitelky marně vyhlížející tolik potřebné alimenty na své děti.
Výzkumníci z platformy pro důstojnou mzdu se proto zabývali otázkou důstojnosti lidského života v závislosti na mzdě. Na studii se podíleli odborníci z výzkumných a vládních institucí či z odborů. Dospěli k závěru, že důstojná mzda by měla v podstatě kopírovat mzdu průměrnou. Takže dle výzkumníků by měli Češi vydělávat kolem 30 tisíc korun. Lucie Trlifajová ze Sociologického ústavu Akademie věd uvedla, že nejde jen o to, aby měl člověk co jíst, ale aby bez většího stresu pokryl standardní potřeby domácnosti a nemusel se stydět, že si nemůže dovolit to co sousedé nebo aby děti ve škole nesklízely výsměch, že nemohou jet s ostatními na lyžařský kurz nebo nemají vybavení. Jenže v České republice pobírá tak vysokou mzdu nebo plat jen necelá polovina zaměstnanců. Mzdový medián, tedy suma, kdy polovina lidí bere více a druhá méně, leží zhruba o čtyři tisíce níž. Platforma vycházela především ze Statistik rodinných účtů, které vyplňují vybrané domácnosti pro Český statistický úřad. Jde o přehled výdajů na bydlení, potraviny, oblečení a obuv, dopravu a další potřeby. Přitom bydlení tvoří podle platformy největší výdaj. V něm by měl člověk pro důstojný život mít možnost zaplatit nájem nebo splácet hypotéku. Součástí důstojného života je podle platformy vedle základních výdajů také nadstavba, například možnost zaplatit dětem tábory, kroužky či zajít si do kina, anebo někomu pořídit drobný dárek. Kromě toho by měli lidé být z důstojné mzdy schopni odkládat si stranou na nepředvídané výdaje, například když se jim rozbije pračka nebo potřebují zaplatit právníka. Nicméně výsledky studie ukazují, že polovina Čechů dostává za práci méně, než by jim pro důstojný život stačilo. Nabízejí se souvislosti s minimální mzdou. A tu by důstojná mzda podle platformy neměla suplovat. »Minimální mzda je nástroj vyjednávaný politicky, odráží kompromis tripartity. Neříká nic o tom, kolik peněz zaměstnanci minimálně potřebují pro důstojný život,« doplňuje Lucie Trlifajová.
Asi stárnu, či snad podléhám nostalgickému pohledu člověka mezi čtyřicátým a padesátým rokem. Nicméně chci a musím uvést, že v osmdesátých letech, kdy jsem ještě navštěvoval základní školu, bylo všemu jinak. Nepamatuji se, že by u nás ve třídě někdo nemohl jet na výlet jenom proto, že by si to rodiče nemohli dovolit. Zkrátka to bylo zařízeno, že rozdíly mezi námi dětmi – ale i mezi dospělými – byly minimální. Každý měl právo a povinnost pracovat, půjčky u státní spořitelny a pojišťovny byly jasně garantované, lichváři neexistovali, takže to bylo celé jiné, klidnější, pro někoho nudnější, ale hlavně stabilnější a veselejší. V paměti marně šátrám a hledám, zda bych našel nějakého důchodce, jenž by neměl na bydlení, léky a živořil by kupříkladu na ubytovně. Pravidla byla zkrátka jasná, pro někoho přísná, ale rozhodně humánní a spravedlivá. Holt nedůstojnost života má na semaforu dnešní doby zelenou.