Na radikalizaci společnosti se podílejí vlády jednotlivých zemí aneb Jak to mysleli čeští politici, když mluvili o ČR jako o šesté nejbezpečnější zemi na světě?
Násilný trestný čin v podobě masové vraždy ve městě Christchurch (Nový Zéland, 15. března 2019) a různorodé reakce na tento čin nám velmi tvrdě připomněly, že společnost se ve vyspělých zemích jak polarizuje, tak radikalizuje. Na tomto vývoji se však významnou měrou podílejí národní vlády včetně té české (více k podílu vlády Andreje Babiše dále v textu).
Lidé různých komunit se svým chováním stále více vyhraňují v protikladném postoji k jiné skupině osob. Takto proti sobě stojí skupiny vyznávající a propagující odlišné náboženství, rasu, národnost, etnikum nebo kulturu. Především se jedná o střet společnosti vybudované na základě křesťanských a určitých demokratických hodnot se společností uznávající způsob života podle islámského náboženství. To je druh polarizace, jež je v rámci celé lidské společnosti nejcitelnější. Podstatné je, na jakém území k této polarizaci dochází a proč.
Tato polarizace existovala v různé míře vždy, avšak dříve byly obě společnosti od sebe z velké části odděleny rozdílnými geografickými prostory. Hranice mezi těmito prostory se podle historického vývoje různými směry posunovala. Dnes se už ale tato hranice úplně vytratila a dochází k volnému mísení dvou značně odlišných kultur, přičemž je naprosto zásadní, že k mísení obou kultur dochází převážně na teritoriu zemí s křesťanskou historií, tedy obecně se jedná o takzvané západní země.
Novodobé mísení obou kultur ve vyspělých zemích, zejména těch evropských, není až tak spontánní záležitostí jako záměrnou činností i nečinností odpovědných subjektů (vysvětlení dále v textu).
Z těchto dvou rozdílných společností a jejich vzájemné polarizace pak z různých příčin do popředí vystupují radikální skupiny a jednotlivci. Tito radikálové* usilují o rychlé a rázné změny ve prospěch vlastní společnosti. Ale pozor, být radikál ještě neznamená jednat v rozporu se zákonem. V tomto ohledu agentura EXANPRO rozlišuje mezi politickým radikálem* a militantním radikálem*. Politický radikál své radikální názory a požadované změny uplatňuje skrze zákonné politické prostředky, kdežto militantní radikál je ochoten prosazovat své cíle násilnou cestou, a to ať už jako člen organizované skupiny, nebo jako jednotlivec.
Radikalismus* ani extremismus* nejsou definovány v českém trestním zákoníku. V demokratické zemi by bylo vůbec složité popsat tyto dva jevy z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pokud tedy chceme hovořit o radikalismu či extremismu jako o nezákonné aktivitě, musíme je nejprve spojit s jejich trestnými formami jako např. s trestným činem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob, trestným činem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod a dalšími trestnými činy včetně zvlášť závažných zločinů.
Z dosavadního vývoje mísení obou kultur je velmi přirozené (a bylo to i předvídatelné), že se úroveň polarizace a radikalizace ve společnosti nebezpečně zvyšuje. A protože k tomuto mísení dochází především na území států s vyspělou křesťanskou kulturou, je logické, že se v těchto zemích v této souvislosti zvyšuje a bude se i nadále zvyšovat kriminalita včetně násilných a zvlášť závažných zločinů. Tento střet dvou kultur a náboženství je však jen z malé části samovolný. Z velké části se na tomto střetu podílejí vlády jednotlivých zemí a mezinárodní či spíše nadnárodní organizace v čele s Evropskou unií (EU).
Vývoj na poli střetávání dvou odlišných civilizací není v posledních letech primárně zapříčiněn různorodými komunitami a radikálními jedinci, nýbrž přístupem jednotlivých vlád k vlastní národní bezpečnosti, která je kromě jiného přímo spjata také s migrací, a to zvláště s migrací nelegální. Už v listopadu 2016 jsme v analytickém dokumentu 11035 informovali o tom, jak byla velká migrační vlna v roce 2015 spojena s plánováním EU v roce 2014. Opakovaně předkládáme průkazný úryvek z oficiálního dokumentu Ministerstva vnitra ČR vztažený právě k roku 2014:
„Na konci roku 2014 se Evropská komise začala zabývat přípravou pilotního projektu přesídlování, který předpokládá stanovení kvóty pro každý jednotlivý členský stát na základě přerozdělovacího mechanismu, který by měl být ustaven v roce 2015. Zapojení členských států do pilotního projektu by však mělo zůstat dobrovolné.“ (Text je bez úprav – tučné zvýraznění je původní.)
Jenže členské země EU z bývalého socialistického bloku se k tomuto projektu nechtěly po vyvolané migrační vlně v roce 2015 dobrovolně připojit. Proto představitelé západoevropských zemí a funkcionáři EU vyvinuli tlak, aby byly tzv. migrační kvóty pro všechny členy povinné. Avšak takový postup byl a stále je v rozporu se Smlouvou o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy, kde se v článku 4 odstavci 2 píše toto:
„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“ (Klíčový text jsme podtrhli a rozhodující text jsme navíc zvýraznili tučně.)
Znovu zdůrazňujeme, že nelegální migrace je z mnoha důvodů přímo spjata s národní bezpečností jednotlivých zemí (viz např. nezákonné aktivity v rámci nelegální migrace v produktu 12033). A jestliže se EU v souvislosti s nelegální migrací vměšuje do rozhodování vlád jednotlivých členských zemí, tak potom podle výše uvedeného textu jednoznačně porušuje ustanovení základního dokumentu. Podtrhujeme, že na půdě členských zemí EU se nejedná o problém uprchlíků*, nýbrž o problém nelegálních migrantů* (rozdíl mezi oběma termíny je podrobně vysvětlen v produktu 11008 a v obsáhlé vysvětlivce pod čarou v produktu 13035).
Tento rozpor mezi zmíněnou smlouvou a nátlakem západoevropských zemí ale nikdo z politiků dosud nenadnesl – ani „energický“ premiér Babiš. Proč? Protože český předseda vlády nikdy nepůjde do konfliktu s Evropskou unií, a to ani kdyby byla Česká republika v právu a celá Evropa v ohrožení. Andrej Babiš bude hrát pouze na to, aby si udržel svou image před českou veřejností, k čemuž mu bude stačit mediální odmítání migrantů z oblastí ozbrojených konfliktů a snahy o jejich umístění na území ČR. Nutno poznamenat, že z českých politiků by nikdo nejednal jinak než stávající předseda vlády. Avšak velmi nemilosrdně platí, že Česká republika bude tak bezpečná, jak bezpečné budou její sousední země. A bezpečnostní situace v sousedním Německu a Rakousku není dobrá. Při pasivitě české vlády směrem k EU a stejně tak českých zástupců v EU včetně „vyslanců“ z hnutí ANO se tato situace musí dříve či později při otevřených hranic negativně projevit i na území České republiky.
Andrej Babiš chce pomáhat v zemích, odkud podle něj migrace vzešla. Jenže migrační problém, či lépe migrační projekt (viz výše) vznikl na půdě institucí EU s podporou některých členských zemí, které prostřednictvím různých vládních i nevládních organizací rozpohybovaly lidské masy dlící po několik let v uprchlických táborech v bezpečných zemích na Blízkém východě (převážně v Turecku, Jordánsku a Libanonu) a také početné skupiny obyvatel z afrických a jihoasijských zemí (zejména z Afghánistánu a Pákistánu). Pohyb zástupů lidí se z těchto tří uvedených geografických oblastí zvedl v inkriminovaný rok 2015 souběžně, což by nebylo možné bez koordinace na vyšší úrovni.
Předseda české vlády Babiš pokrytecky obrací pozornost od EU na Blízký východ. Ale pokud by chtěl skutečně řešit situaci na Blízkém východě účinným a spravedlivým způsobem, musel by už dávno žádat představitele USA, aby stáhli své ozbrojené síly ze Sýrie a nenarušovali svou podporou kontroverzních opozičních sil stabilitu Blízkého východu. K tomuto smělému, ale čestnému činu se samozřejmě neodváží, obzvláště poté, kdy navštívil Bílý dům a přijal instruktáž v ústředí CIA* v Langley (viz produkty 11097 a 12061).
Vraťme se ale k incidentu na Novém Zélandu. Lidé tam říkají, že jejich země ztratila tímto činem své bezpečí a nevinnost. Pokud se podíváme na hodnocení zemí z hlediska jejich bezpečnosti, tak Nový Zéland byl ze 163 hodnocených zemí za rok 2018 a 2017 hodnocen jako druhá nejbezpečnější země na světě. Nyní si připomeňme výroky českých politiků. Babiš i Hamáček a dříve také Sobotka s Chovancem opakovali, že ČR je šestou nejbezpečnější zemí v Evropě (to platilo pro rok 2017, pro rok 2018 je to místo sedmé). Všichni jmenovaní politici se těmito výroky doslova chlubili, jako by to snad byla jejich zásluha. Jenomže se jednalo o výroky alibistické a politicky naivní, a to ze dvou základních důvodů:
§ A) Bezpečnostní situace je vlivem urychleného mísení dvou odlišných kultur, a tím i polarizací a radikalizací lidské společnosti velmi proměnlivá, což platí především pro vyspělé země s křesťanskými kořeny. To nám ukázal incident na Novém Zélandu, jenž byl hodnocen jako druhá nejbezpečnější země na světě.
§ B) Hodnocení zemí z hlediska úrovně bezpečného prostředí není objektivní a hodnotící položky jsou zavádějící. Např. Ruská federace se ze 163 zemí za rok 2018 umístila podle tohoto hodnocení až na 154. místě za Súdánem, Ukrajinou (kterou hodnotíme jako bezpečnostní břemeno Evropy), Pákistánem, a dokonce i Severní Koreou.
Bezpečnost v České republice je tedy v tomto ohledu hodně relativní a nějaké umístění na šestém či sedmém místě ve srovnání s hodnocením a aktuální situací na Novém Zélandu vůbec o ničem nevypovídá.
Politici by neměly upřednostňovat pro svá líbivá vyjádření neobjektivní závěry bez znalosti věci o tom, jak k těmto závěrům hodnotitelé dospěli. Důležitější než alibistické výroky je opravdová starost o národní bezpečnost, kam patří také různé formy prevence. Slogany o tom, jak kladně jsme z cizího pohledu hodnoceni, nám bezpečné prostředí nezaručí. Kromě toho je zde již delší dobu vážný problém, kdy zlegalizováním nelegální migrace Evropskou unií bylo vědomě narušeno prostředí v Evropě. Migrační vlna z roku 2015 je počátkem řízeného procesu, což znamená, že proces bude v různé míře pokračovat. Tyto skutečnosti ale českou vládu netrápí.