Lidí bez práce je podle lednové statistiky necelých tři a půl procenta. Není to mnoho, mohlo by být hůř. V sousedních zemích je situace o mnoho horší. Také náš okres, kde žiji, je na tom relativně lépe než třeba nedaleký znojemský se svými 6,8 procenta nezaměstnanými. Ještě hůře jsou na tom na Karvinsku, Bruntálsku, Jesenicku, Mostecku či Chomutovsku. To ovšem nerozporuje vcelku pozitivní údaje statistiky. Zdá se tedy, že slova našich posledních dvou prezidentů o tom, že se žije nejlépe, jak se kdy u nás žilo, jsou vlastně pravdivá. A to nepřipomínám slib exprezidenta Havla, že strašení nezaměstnaností je jen výmysl komunistů, přitom brzy po Listopadu nezaměstnanost dokonce stoupla přes deset procent.
Liberální ekonomové (ono liberální lze nahradit slovem kapitalističtí) tvrdí, že je-li nezaměstnanost pod čtyři procenta, pak je dobře. Je možnost zakládat nové podniky, vybírat si z nezaměstnaných zaměstnance a dávat jim najevo, aby si práce považovali a byli ochotni za ní jet i několik desítek kilometrů.
Tvrzení, že práce je a nezaměstnaní ji jen nechtějí přijmout, protože se za ní platí málo nebo musí se dojíždět, má daleko od pravdy. Jsou sice zaměstnání ohodnocovaná špatně, ale řada lidí ji raději přijme, než aby žil pouze na podpoře (viz prodavačky v supermarketech ap.). Pak jsou lidé, kteří pracovat nechtějí (a nikdy pracovat nebudou) a podpora jim stačí.
O nepřizpůsobivosti některých našich spoluobčanů se popsaly stohy papíru. O ty mně však nejde. Jde mi o ty, kteří práci hledají, protože skutečně žijí od výplaty k výplatě a, není-li, nebo jde jen o podporu, pak se žije velmi špatně. Zvláště, jde-li o neúplné rodiny nebo rodiny pečující o někoho, kdo je postižen těžkou nemocí, jejíž léčení předpokládá vynaložení mnohem více prostředků, než jsou ochotny platit pojišťovny. Znám takové a ostatně i z televizních obrazovek nám je často ukazují a vyzývají tak k přispění namísto toho, aby se vyvinul tlak na státní orgány, aby ony řešily. Znám i rodiny, které od nás z Jindřichohradecka jezdívají denně za prací do Českých Budějovic, do Pelhřimova a Tábora, dokonce i rodinu, které z obce na kraji našeho okresu jezdí denně vlakem až do Prahy. Tím nechci rozporovat, že jsou další, které za prací odmítají jezdit anebo nechtějí pracovat mimo své bydliště a žít přes týden na ubytovnách. Zeptá se ale někdo proč? Dostalo by se jim odpovědi, že žít mimo rodinu je nákladné, že z takto vydělaných peněz zbude často minimum a dlouhodobé oddělení rodin vyvolává vztahové problémy.
Takže statistická čísla mohou obsahovat nejen pozitiva, ale i negativa. A právě nad nimi by se vláda a my všichni měli zamyslet. I Evropská unie v tom může leccos dělat. Proto by nikdo z nás, kteří myslí na budoucnost, neměl při nich chybět. Komunisté svou mladou kandidátkou, a o budoucnost mladých přece jde, všem podávají svou ruku, jen ji přijmout.