»Mezi dvěma tisíci účastníky mítinku možná nebyl, ale možná byl i někdo informovaný o skupině studentů, odhodlaných vyslovit svůj nesouhlas s posrpnovým vývojem způsobem u nás v Evropě neobvyklým: sebevraždou upálením. Široká veřejnost byla konsternována, když nazítří 16. ledna se takto obětoval student Filozofické fakulty Jan Palach. Stalo se to u sochy sv. Václava odpoledne. V zanechaném dopise Palach sdělil, že sebeupálením vyjadřuje protest proti beznaději národa a chce probudit lid této země. Žádá zrušit cenzuru a zakázat šíření tiskoviny Zprávy. Nestane-li se tak do pěti dnů či nedojde-li k časově neomezené stávce, vzplanou další pochodně…
V sobotu 18. ledna jsme odjeli s J. Smrkovským do Brna, abychom odevzdali představitelům města text zákona o městě Brně… Byl součástí programu zvýraznit samosprávné působení územních zastupitelských orgánů. V průběhu neděle však za mnou přispěchal jeden z pořadatelů. Abych šel ihned k telefonu, že volá prezidentská kancelář. Na lince byl sám Svoboda, který mi sdělil, že nešťastný student Palach zemřel a že je možné očekávat prudkou reakci v řadách studentstva, které organizuje shromáždění a průvody. Svoboda žádal, abych se okamžitě vrátil do Prahy a připravil si na večer vystoupení v televizi, jímž bych měl pomoci pacifikovat mládež. ‚Tobě mladí věří, máš u nich pořád autoritu, od Tebe přijmou varování spíše než od jiných…‘ To byly argumenty, téměř již omšelé, nebýt tragédie, která ospravedlňovala. A tak jsem hned v letadle začal psát poznámky, co studentům a celé veřejnosti povědět. Málokdy jsem cítil takovou závažnost slov, které mám adresovat lidem, s nimiž mne spojuje společný osud naší země a kdy je v sázce politika, o kterou jsme léta usilovali a přes obtíže chceme uskutečnit. Vyslovením tohoto pocitu jsem i zahájil svůj rozhlasový a televizní monolog…« (Z knihy Čestmíra Císaře Člověk a politik).
Dodejme, že autor měl, pokud jde o onen mítink, na mysli shromáždění mládeže v pražském Sjezdovém paláci ve Stromovce.
Rázem jsme se ocitli v oněch složitých šedesátých letech a přesunuli i do diskuse, která následovala v únoru 2013, když se projednávalo zařazení nového významného dne do českého kalendáře. Tehdy, připomeňme si, poslanec Miroslav Grebeníček, nezpochybňující samotný akt Jana Palacha, v polemice s »argumenty« pravice zdůvodňujícími návrh vyslovil věty:
»…tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. On se nezapálil na protest proti KSČ, jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i ve všech strukturách Svazu vysokoškolského studentstva… Jan Palach chtěl vytrhnout společnost z letargie. Na rozdíl od jiných stál za demokratizačním procesem až do své smrti. Výstižně to charakterizovala, jak nedávno připomněl politolog Lukáš Jelínek, spisovatelka Lenka Procházková, když prohlásila, že tenhle kluk setrval na pozicích protagonistů ‚pražského jara‘ i ve chvílích, kdy už oni to vzdali…« (citováno podle Haló novin 8. 2. 2013).
Jak to vlastně bylo
Přede mnou leží dopis. Je podepsán. Adresa nechybí. Vzhledem k úrovni demokracie pro mé líčení není však důležitá…
»Jel jsem tramvají od Můstku nahoru a pod pomníkem Václava tramvaj najednou zastavila. Lidé ze sedadel vstávali a vyskakovali z tramvaje! Vyskočil jsem také. Ze všech stran přibíhali lidé. Nebylo to přímo u pomníku, ale asi 30 až 40 metrů pod pomníkem. Pobíhali tam mladí kluci a taky holky. Mezi houfem lidí jsem uviděl člověka a na něm hořely šaty, ale dva kluci bez kabátů na něm oheň hasili těma kabátama, takže, když jsem se prodral blíž, už plameny nebylo vidět. Co bylo nejhorší, že ten mladík nekřičel, ale řval: ‚Vono to pálí!‘ Jedna holka křičela: ‚Ježíšmarjá, to je benzin, to je…‘ V tom hluku jsem na ni křičel: ‚To se polil benzinem!‘ Ona se na mě podívala, měla vytřeštěné oči, ale neodpověděla mi. Taky tam byl jeden starší člověk a pořád křičel: ‚Vodneste ho! Vodneste ho!‘ Ten popálený se ztratil v houfu mladých kluků a holek. Řidič šel k tramvaji, já jsem taky nastoupil a jeli jsme dál…«
Policejní zpráva z konce ledna (čj. 001/154-69) se v detailech liší: »Dne 16. ledna 1969 ve 14.30 hodin byli příslušníci Veřejné bezpečnosti upozorněni, že v prostoru Václavského náměstí poblíže Národního muzea pobíhal hořící člověk. Při příchodu na místo činu zjistili, že na okraji vozovky u Vrchlického sadů leží muž, na němž přítomní občané hasí oděv. Bylo zjištěno, že se jedná o studenta FFUK Jana Palacha (11. 8. 1946) Praha… Z výslechu ohledání místa činu bylo zjištěno, že se Jan Palach pod rampou Národního muzea polil hořlavinou, zapálil na sobě oděv a posléze přeběhl k Domu potravin a odtud směrem k Vinohradské třídě, kde klesl k zemi…«
Rozdíly nerozebírejme. Jsou věcí vyšetřovatelů. Léta od Palachova činu v paměti autora dopisu jistě udělala své. Nás zajímá ještě jedno. Jak to bylo s dopisem, který se u Palacha nebo v jeho blízkosti měl nalézt? Policejní zpráva ho potvrzuje. Byl v aktovce pohozené nedaleko. Potvrzuje i to, že Palach měl být »Pochodní číslo 1«, po níž, nebudou-li splněny jisté podmínky, bude následovat »pochodeň« další. Byl zde zapsán i výše zmíněný důvod upálení – zrušení cenzury a zákaz vydávání Zpráv, které vycházely v režii sovětských vojsk a tištěny byly mimo hranice republiky. Ze zprávy také vyplývá, že dopis psal, jak ukázala expertiza, sám Palach, aniž by do toho někdo zasahoval.
Co Dubček?
Naštěstí existuje »vlastní životopis« tehdejšího šéfa KSČ. Zdůrazňuje, že vším byl zděšen. »Byl jsem vyčerpán. Stále víc jsem pochyboval o správnosti mého prosincového rozhodnutí zůstat ve funkci. Navíc jsem dostal nepříjemnou chřipku s vysokými horečkami. Hned po zasedání ústředního výboru – 18. ledna – jsem odejel do Bratislavy. Den dva jsem poležel doma, potom jsem musel jít do nemocnice. Když zemřel Palach, byl jsem hospitalizován. Nebyl jsem schopen zúčastňovat se oficiálních událostí až do 4. února a ještě dva týdny jsem bojoval s virózou…« (Naděje umírá poslední).
Alexander Dubček jako obyčejně, když došlo ke složité situaci, nebyl k dispozici a nechal řešení na jiných, aniž by jakkoli do věci zasáhl. Lze to vysvětlit i jako jistý alibismus či jako důkaz o jeho osobní nestatečnosti anebo neschopnosti. Jednat tak museli jiní.
Další »pochodně«?
Do konce ledna pokusů o sebevraždu mezi mladými lidmi bylo osmnáct. Nešlo jen o upálení, ale o jiné způsoby sebepoškození. Většinou za nimi nebyly politické motivy. Důvody lze hledat v publicitě a Palachově gestu, jež dokonce imponovalo. Většina z těch, co se pokusili zabít, byla zachráněna. Vliv alkoholu s jistým stupněm furiantství byl zaznamenán v pěti případech (medializován byl případ Hlavatý z Plzně, jenž údajně měl zároveň jistý politický (?) podtext), rozhárané rodinné poměry ve třech, ve dvou pak šlo o jakýsi nespecifikovaný protest dokonce pod vlivem televize, ve dvou o pokus vězňů si nějak pomoci z vazby, atd. Pouze studentka Blanka Nacházelová, která se otrávila 22. ledna v domě svých rodičů svítiplynem, zanechala dopis. Psalo se v něm: »Milovaní, až budete číst tento dopis, nebudu již o tom vědět. Věřte, že to, co jsem udělala, není z přesvědčení. Jsem k tomu donucena. Neměla jsem tu šílenou odvahu jako J. Palach. Proto umírám tímto způsobem. Je to o hodně lehčí, ale pro mne je to kruté. Chci tolik žít. Až se ozve v 8.30 3x zatroubení černého mercedesu, odtáhnu rolety a pustím plyn. Nechci, ale musím: prosím Vás, odpusťte, nemohu již couvnout, lepší je toto než žíravina v obličeji. Sbohem a odpusťte, Blanka.«
Nedivme se, že policie měla pohotovost a že nejvyšší představitelé státu se pokusili situaci uklidnit a jeden po druhém vystupovali v televizi či jiných médiích a vyzývali ke klidu.
»…obracím se nejen k vám mladým, ale i k vám, občanům starší generace, kteří – opřeni o své životní zkušenosti – můžete být dobrými rádci naší mládeži. Vy nejlépe víte, že k velkému požáru stačí jediná jiskra, ale může stát tisíce životů…« (Ludvík Svoboda v televizním vystoupení).
Byla zveřejněna stanoviska Ústředního výboru KSČ, Byra pro řízení stranické práce v českých zemích, Městského výboru KSČ v Praze, české vlády i jednotlivých představitelů státu a strany. Proto také pokládal za svou povinnost vyslovit své stanovisko i ministr vnitra:
»…ochrana života a zdraví občanů je jedním z úkolů, jež Veřejné bezpečnosti plynou ze zákona, a jsme při tom vedeni jediným cílem – zabránit možnému opakování podobných tragédií…« (Grösser na setkání s novináři).
Šetření nepotvrdilo, že šlo o organizovanou akci, na jejímž začátku byl Palach, přesto, že se v první informaci vyšetřovatelé z 19. ledna předsedovi vlády O. Černíkovi zmínili o pětičlenné skupině, jejímž byl členem. Podle ní byl Jan Palach údajně vylosován jako prvý. Neprokázala se ani zmínka o »mercedesu či teroru« z dopisu studentky Blanky. Přesto se nadále po obou stopách pátralo a obavy z recidivy vedly později i ke stíhání skupin, které se jen náznakově pokusily hledat radikalistická řešení.
Byl Palach antikomunistou?
(Převzato z knihy Jaroslava Kojzara Osudové okamžiky I.)
Vraťme se k tomu, co při návrhu na nový významný den prosazovala pravice. V důvodové zprávě k návrhu zákona uvedla: »V západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci.«
Bylo tomu tak? A jak to ve skutečnosti vlastně bylo? Konkrétní požadavky známe, nikoli však Palachovo skutečné smýšlení. To nám popsali policejní vyšetřovatelé ve své nepublikované zprávě z konce ledna 1969, určené vedení státu: »Pokud jde o motivaci činu, lze předběžně říci, s přihlédnutím k výpovědi některých studentů a dalších svědků, že Jan Palach dosti těžce nesl rozpor, který podle jeho poznání existoval mezi teorií marxismu a současným politickým vývojem…«
A dodejme. Do zmíněného jednání v Poslanecké sněmovně o dalším významném dnu se nikdy, ani v relacích západních stanic v minulosti, včetně Svobodné Evropy, o Palachově boji proti socialismu a KSČ nehovořilo. Nic takového by totiž nebylo