Na základě událostí minulých dní, kdy se konaly demonstrace proti vládě a současnému předsedovi vlády, kterých chtěly pravicové síly využít ke svržení demokraticky zvolené vlády a destabilizovat politickou situaci v ČR, bych rád připomenul následky listopadových dní v roce 1989.
Zdá se mně vskutku neskutečné, že před pár dny jsme si připomněli již 29. výročí od tzv. Sametové revoluce. Onen název má nicméně většina lidí za počátek jakési »velké listopadové loupeže«. Kam jsme za těch bezmála 30 let došli?
Prohlížel jsem si fotografie z listopadových událostí v mé rodné Třebíči. Tisíce lidí byly v euforii. Na transparentech bylo vidět nápisy tehdejších podniků: Elitex, První brněnská strojírna, BOPO, Snaha, Kras. Tehdejší demonstranti, které právě okouzlila »pravda a láska«, jež dozajista zvítězí nad lží a nenávistí, nemohli tušit, že běh dějin půjde poněkud odlišným směrem. Po všeobecném očekávání změn k lepšímu, nastolení tržního hospodářství a zbohatnutí všech lidí přišlo zklamání. Nastala nám divoká devadesátá léta. Podle slov tehdejšího ministra financí a posléze premiéra Václava Klause měli ekonomové předběhnout právníky. Ti druzí neměli překážet vytváření legislativy pro rychlý a plynulý převod státního majetku v soukromý. Stalo se. Ekonomové měli přece jen navrch, takže se privatizovalo až tak, že se továrny prodávaly notně pod cenou. Není tedy divu, že jsme si nechali rozkrást desetiletí budované a prosperující podniky. Těch se zmocnily narychlo vytvářené obchodní společnosti, jež měly často neprůhledné vlastníky. Fenoménem se stali Kožení, či Železní, později i Bakalové. Lidé, kteří nám odsáli nemálo miliard.
Polistopadové změny se netýkaly pouze hospodářství. Výrazné problémy začali mít i běžní občané, kteří včas »za pačesy« nechytli příležitosti svobodného trhu.
Rušení podniků vedlo k propuštění zaměstnanců, a tím ke ztrátě jedné ze základních sociálních jistot, jímž bylo právo na práci. Privatizace čekala i bytový fond, takže ti, kteří si nemohli své bydlení odkoupit, se často dostali do spárů spekulantů s byty. Nezřídka takové případy končily i nutným vystěhováním. No, a protože dostat se k přijatelnému bydlení je čím dál obtížnější, dočkali se naši občané prvních bezdomovců. K tomu ještě dodám, že polistopadový běh událostí zvýšil notně i spoluúčast lidí v oblasti zdravotnictví a sociální péče. Nemluvě též o dalších navýšených položkách ve vzdělávání, péči o děti, či dopřání si obyčejné dovolené. Ještě jsem nezmínil svobodu v půjčování peněz. Ta je tak bezbřehá, že léta u nás působí lichváři, kteří se neštítí půjčovat za likvidační úroky. Nutno dodat, že takovéto společnosti své podnikatelské aktivity léta konají za tichého souhlasu státu. Takže téměř tři desetiletí od doby, kdy padl (slovy tehdejších revolučních vůdců) zločinný režim, zde máme svobodu a demokracii, v níž silnější a drzejší vítězí nad proklamovanou pravdou a láskou.
Tak už máme, co jsme (ne)chtěli. A ještě něco. Tehdejší třebíčské podniky, jejichž zaměstnanci v listopadu 1989 na Karlově náměstí vyhlíželi nadějné zítřky, již z většiny neexistují.