Současné pnutí mysli ve straně není krok správným směrem. Řekl bych naopak. Pokud by ti, co sdílí tak radikální názory, jako například předseda Plzeňského kraje, kterého zveřejnily Haló noviny, vyhráli, pak »Bůh potěš komunistickou stranu«. Přestala by být, jak mi říkají soudruzi v mém okolí, parlamentní stranou, stala by se spolkem. A dostávat se znovu nahoru je opravdu, jak víme z osudu KSS, velmi těžké. Především co mne rozladilo, i když toto slovo je až příliš v této souvislosti jemné, bylo vystoupení Josefa Skály v televizi okamžitě po ohlášení volebních výsledků a jeho emotivní výzva, jako by mu opravdu šlo jen a jen o komunistické hnutí, k odstoupení Vojtěcha Filipa. Vystoupit s něčím podobným v doslova ke komunistům negativně přistupujícímu médiu mně jen dokázalo, že mu vůbec nejde o stranu, ale o to, aby sám se dostal na Filipovo místo. Pak přišly dobře organizované bolestínské a někdy útočné reakce v internetu, výzvy, za nimiž stojí pár ukřivděných křiklounů, kteří o sobě tvrdí, že jsou komunisté, a nakonec několik článků v Haló novinách, v nichž namísto toho, aby jejich autoři zpytovali svědomí, co bylo u nich, co nedotáhli do konce, co nenabídli voličům, plivají na celé stranické vedení a obviňují ho snad ze všeho, co se ve společnosti děje. Slyším v nich antikomunismus Fialy obrácený naruby, nesmiřitelnost, chybějící sebereflexi. A bohužel i ukřivděné já jejich ideového lídra.
O tom, co jsme udělali špatně, je třeba přemýšlet. Všechno začalo dávno před posledními volbami. A ne za vše může vedení KSČM. Stačí si uvědomit ta dlouhá jednání o programových cílech, na nichž se podíleli zástupci všech krajů a okresů a které, jak se ukázalo, řekly voličům málo, na to, že usnesení a dokumenty ústředního výboru nebyly přenášeny ani mezi členy, na zpohodlnění našich placených funkcionářů dole, kteří třeba ani jednou za volební období nenavštívili své základní organizace a uspokojuje je, když uspořádají 1. máj a třeba předvolební mítink, kam přijde skutečně pár lidí, a zvláště to, jak jsme nedokázali své děti nadchnout myšlenkou socialismu a ony nakonec šly volit bezvýrazné antikomunistické Piráty. Ruku na srdce, páni kritici. Mám, nebo nemám pravdu?
Nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem pro stranu nic neudělal. Udělal. Nemusím se za nic stydět. Nechci se však dožít toho, aby radikalistické nikam nevedoucí řeči zničily naši stranu, abychom se přestali starat o potřeby lidí dnes. To se nám v místech ne zcela podařilo. I tady byla proti nám zvýšená bariéra antikomunismu. Ale proč? Protože jsme se stali jazýčkem na váze ve vysoké politice a dostáli tak našim slibům. To máme vyčítat vedení? I to, že jsme se dostali z ostrakizované strany kupředu, že s námi musí počítat, a proto nás chtějí zničit. Uměle vyvolané pnutí některých ambiciózních funkcionářů jim v záměru může jen napomáhat, i když je kryto revolučními frázemi a patřičnou dávkou nostalgie. Každý by především měl začít u sebe a navrhnout jak dál.