Tento komentář jsem si nemohl odpustit. Ostatně mě o něj žádají desítky, nebojím se říci dokonce stovky voličů a sympatizantů KSČM, kteří mi poslední dny píší a ptají se mě, jak to vlastně bude s oním »partnerstvím« hnutí ANO a KSČM. Přiznám se, že sám nevím, jak se k této věci naše strana po obratu Andreje Babiše a jeho hnutí o 180 stupňů postaví. Rozhodnout musí kolektivní orgány strany.
Situace mezi našimi voliči je velmi napjatá. Není se čemu divit. Ztráta důvěry našeho dosavadního partnera může znamenat i ztrátu důvěry jednobarevné vlády. Rozhodně nechci vyhrožovat, to nemám ve zvyku. Nemůžeme se však tvářit, že se vůbec nic nestalo.
Zájem o spolupráci máme. Rádi bychom se podíleli na programu budoucí vlády, našli dostatečnou, i když jistě ne úplnou programovou shodu a díky tomu prosadili větší část toho, co jsme voličům slíbili. Jakou však máme jistotu, že bude budoucí vláda Andreje Babiše realizovat to, na čem se teď domluvíme? Jakou, pane předsedo Babiši? Cožpak podaná ruka pro vás nic neznamená?
Osobně jsem velmi nepříjemně překvapen a opravdu mě to mrzí. KSČM je hrdá a suverénní strana. K jednání jsme nešli s tím, aby se věci řešili na náš úkor. Jsme rovnocenným partnerem. Naši lidé přistupovali ke spolupráci nejen v rámci pracovních skupin zodpovědně a především otevřeně. To očekáváme i od našeho partnera...
Na konec poznámka k rezignaci Zdeňka Ondráčka. Zažívám to podruhé, kdy je na našeho člověka vyvíjen nelegitimní, brutální a svým způsobem odporný nátlak, který nepatří do slušné společnosti. Poprvé to bylo v roce 2012 po krajských volbách, kdy KSČM byla druhou nejúspěšnější stranou a naše kandidátka, skromná a pracovitá učitelka Mgr. Vítězslava Baborová, se stala také cílem nelidského nátlaku. Bylo jí vyhrožováno a onemocněla a funkci radní opustila, chráníc svou rodinu před fyzickým a psychickým napadáním. A ti, kteří na ni útočili, si říkali demokraté. Totéž se děje nyní, také útok nejen na našeho poslance, ale i na jeho děti a rodinu. Je mi z takových »demokratů« špatně.