V těchto dnech si připomínáme sedmdesáté výročí Února 1948. Pro některé z nás jsou únorové události symbolem vítězství komunistů a dělnického hnutí. Druzí v tom vidí počátek zla. Toto kulaté výročí je pochopitelně vodou na mlýn pravice, jež neopomene využít jakoukoliv příležitost, kterak se pustit do Komunistické strany Čech a Moravy. Zdárně jim v tom kupříkladu sekunduje Ústav pro studium totalitních režimů, v němž „vědci“ a „badatelé“ studují období, které podle nich bylo jedním slovem temné. Nic jiného se přece od roku 1948 do roku 1989 nestalo!
Při pohledu na Únor 1948 nelze použít černobílý pohled. Nejde ani tak o samotné události roku 1948, ale také o to, co přišlo potom. Měli bychom si říci, co vše se z toho vykročení k socialismu osvědčilo, a taktéž odsoudit vše, co by se už nikdy nemělo opakovat. Při pohledu na dobu před 70 lety musíme vycházet i z tehdejší geopolitické situace. Byly necelé tři roky po nejstrašlivější válce v dějinách. Lidé si přáli jediné – zažívat mír a neopakovat děsivou krizi třicátých let. Proto v roce 1946 i 1948 dali ve volbách důvěru komunistům, kteří chtěli sociálně přívětivou společnost vybudovat. Po únoru 1948 se rozběhla budovatelská hnutí, kdy se obnovovala válkou zničená zem, stavěly se přehrady, školy, školky, nemocnice, nová sídliště. Podařilo se. Životní úroveň rostla, zmodernizoval se venkov, udělaly se velké pokroky v medicíně, vzdělávání a vědě. Systém očkování a zdravotní péče nám záviděla celá Evropa. Neexistovala nezaměstnanost a bezdomovectví, měli jsme bezúročné novomanželské půjčky, nebo propracovaný systém bytové výstavby. To příznivci pravice neradi slyší. Dovolím si slušně podotknout, že KSČM opakovaně litovala tragických deformací a nedostatků, jež budování nové spravedlivé společnosti přineslo.
O tehdejším předsedovi vlády a pozdějším prezidentu republiky Klementu Gottwaldovi toho již bylo řečeno a napsáno mnoho. Ale pro naše babičky a dědy byl člověkem lidovým, jenž dokázal společnost oslovit a ukázat jí cestu ke spravedlivější společnosti. Znám z mé rodné Třebíče coby školák v 80. letech vyprávění těch, kteří poválečné a únorové události zažili. Tehdy v roce 1948 jim bylo mezi dvaceti a třiceti. Mnozí z nich neskrývali ani po letech, kterak je víra v lepší zítřky hnala do budovatelského hnutí, k obnově válkou zničené země a vybudování sociálně spravedlivější vlasti. Dnes máme „demokracii“, každý si může dělat, co se mu zlíbí. Je to ale v mnoha případech nepěkný pohled na ty, co mají hluboko do kapsy.
Jsou to už čtyři měsíce, kdy proběhly sněmovní volby. Levice v nich utrpěla porážku. KSČM pohořela tak, jako se jí to po mnohá léta nestalo. Teď je zapotřebí se co nejrychleji z porážky poučit. Nevyřeší se to tím, že celý volební debakl půjde pěkně „do ztracena“. Cesta k dalším porážkám by následovala, kdybychom se snažili zapomenout, a čekat, že nové politické kauzy překryjí náš neúspěch. V dubnu nás čeká sjezd Komunistické strany Čech a Moravy. Je zapotřebí, abychom si na něm všichni - včetně mě - přiznali, co jsme udělali špatně. Jedině silné a jednotné vedení strany může pomoci navázat na odkaz toho, co se odehrálo před sedmdesáti lety.