Lisabonská smlouva! Pamatujete? Komunisté upozorňovali, že jde o zásah do suverenity členských států EU, tedy také nás v České republice. A že velké státy, ať již jde o Německo či Francii, když Británie z tříhvězdí vypadává, budou rozhodovat, pokud se jim to bude hodit, o nás ostatních. Stoupenci Unie, ať již z té či oné strany, se těmto názorům vysmívali. V paměti to máme všichni. Stojí za připomínku, že se pod její pozitivní schvalování podepsali premiér Topolánek a premiér Fischer. Václav Klaus, tehdejší prezident, s výhradami přijetí smlouvy v listopadu 2009 podepsal. Jenže, jaképak výhrady, když připojil svůj podpis?
Skupina senátorů se pak obrátila přímo na Ústavní soud. Ten rozhodl, ač ne za souhlasu všech soudců, že smlouva nenarušuje český ústavní pořádek. A jsme u další z našich otázek: Skutečně nenarušuje, když podle Lisabonské smlouvy nás může vedení Evropské unie, tedy na základě požadavku silného Německa, potrestat, když nepřijmeme určený počet imigrantů, kteří uskutečnili doslova invazi do Evropy, napřed přes Turecko a Balkán, dnes přes Středozemní moře z nestabilizované Libye? A kdo se na destabilizaci této země a Sýrie, Iráku a Afghánistánu podílel? My? Česká republika? Nikoli. Odpověď hledejme právě ve státech, které se domnívají, že jsou vůdci Evropy a neopomeňme ani Spojené státy, které chtějí podle svých not hýbat světem, i když pokud jde o Evropskou unii, tak se jim to zřejmě daří.
Otázka další ale zní: Skutečně ústava připouští, abychom se naší suverenity, byť zčásti, ale to by nemělo rozhodovat, měli vzdát, protože někdo jiný si osobuje právo nařizovat ve svém zájmu Evropě? Nyní jde o kvóty pro přijímání imigrantů, oč půjde zítra? Nemyslím si, že někdo má právo poskytnout část naší suverenity do zahraničí, nemysleli si to ani ti senátoři, kteří požádali o rozhodnutí Ústavní soud, nemysleli si to ani komunisté, kteří zvedli v Poslanecké sněmovně své ruce proti Lisabonské smlouvě. Učili mě, že když někdo udělá něco špatně, měl by za to nést odpovědnost. Tak to ve slušné společnosti bývá. U nás však toto pravidlo neplatí. A dokonce ani u Ústavního soudu. Jeho rozhodnutí ovlivnilo další vývoj a ukázalo se, že to bylo špatné rozhodnutí.
A tak mě napadá se zeptat: Vyvodí ze svých postojů, ze svého tehdejšího hlasování, někdo, ať již byl poslancem, senátorem či soudcem, osobní odpovědnost, anebo to platí jen pro níže postavené