Před dvaceti lety se zdálo, že krajní pravice je na naší politické scéně odepsaná, v současnosti je však opět na vzestupu. Nesmiřitelnost k ní je nutná.
Současná krize společnosti se projevuje vzestupem ultrapravice. Souvisí s tím tolerance autoritářství a akceptace útoků na cizí kulturu, na sociálně nepřizpůsobivé, ale i na evropskou integraci. V letošním volebním roce v Evropě dominovaly zejména obavy z vítězství Le Penové v prezidentských volbách. Po její prohře ale nakonec Fronte National nezískala ve francouzském parlamentu ani dvě procenta mandátů. To holandský xenofob Geert Wilders obsadil se svými Svobodnými letos na jaře celých 13 procent křesel. A jsou tu i příklady z Německa, Rakouska a dalších zemí.
Tento problém se bohužel dnes zjevně týká i České republiky, byť se u nás často tradovalo, že poměrně tolerantní Češi s extremismem tohoto typu nemají problém. Připomenu, že Miloš Zeman jako předseda ČSSD se v polovině 90. let ještě aktivně řídil stranickým usnesením, zapovídajícím jmenovitě jakoukoliv spolupráci s extremistickými republikány Miroslava Sládka. Nálepkou „zdivočelí sociální demokraté“ chtěl získat jejich protestní potenciál, ale od jejich jedovatých idejí se tehdy distancoval. Jako premiér se pak například v roce 2002 vyjádřil o krajně pravicových rakouských Svobodných (FPO), že jsou to polofašisté.
Více v článku zde.