Uvelebil jsem se u televize. Domníval jsem se, že blok reklamy skončil a konečně bude pokračovat film, na který jsem se díval. To jsem ale podcenil sveřepost výrobců a obchodních řetězců, snažících se na poslední chvíli přesvědčit nakupující, aby rozšířili počet dárků nebo si potraviny na svátky opatřili právě u nich. Reklamy po upoutávce na další program pokračovaly proudem sponzorů pořadu. Kdyby tihle všichni opravdu sponzorovali natáčení filmu, pak by vznikla velkolepá výpravná podívaná. Ale tak to jistěže není, jde opravdu jen o jiný druh reklamy. Většina z nás se na Štědrý večer těší i proto, že se přeruší toto prodejní šílenství a místo vábivých hlasů předních českých herců, kteří prý chtěli po roce 1989 konečně dělat umění, se něžně rozklinká zvoneček na vánočním stromku. Mnozí jsme už zažili ztrátu někoho blízkého, a tak si vážíme chvíle, kdy se u stolu setkáváme s rodinou. S přibývajícím věkem pak zní naše novoroční přání hlavně hodně zdraví upřímněji a naléhavěji.
Jedno přání se nám však postupem času vytratilo. A přitom vánoční pohodu můžeme prožívat jen tehdy, když se nám plní. Mír považujeme za samozřejmost. Nepřipouštíme si, že bychom o něho mohli přijít. Vládní politici nám z obrazovek radostně oznamují, že jsme šestou nejbezpečnější zemí světa. Tak co by se mohlo stát? I když cítíme, že ve světě není všechno v pořádku, naše obavy vzbuzuje spíš přenesení konfliktu do ulic v podobě teroristických útoků. Nechceme vnucené kvóty na přerozdělování uprchlíků. Ze zkušeností jiných zemí víme, že nestačí prověření těch, kteří by k nám přišli. Radikalizuje se často až druhá či třetí generace. Ostatně nikdo ani u nás nechce zůstat. Migranty láká země matky Merkelové se štědrými dávkami. My je ani zvednout nemůžeme, protože většina důchodců, kteří celý život pracovali pro tuto zemi, víc živoří, než žije. Žádná vláda by takové „vítání“ nepřežila. Jenže stačí se zabývat jen běženci za lepším sociálním zajištěním? Ohniska válek jen obtížně vychládají. Pokud se jedno podaří uhasit, jinde doutnají nové plameny. Do toho mocní tohoto světa nutně potřebují obraz nepřítele, který by odpoutal pozornost voličů od jejich vlastních chyb. Viděl jsem v televizi zajímavý seriál o první světové válce. Odborníci před ní tvrdili, že prostě nemůže vypuknout, protože vynález kulometu změnil poměry na možném bojišti a nikdo by neriskoval tak vysoké ztráty na životech. Klidně riskoval.
Příští rok si připomínáme sto let od konce Velké války, jak se jí tehdy říkalo a od vzniku Československa. Bude v mumraji oslav slyšet hlasy volající po odpovědnosti státníků za mír ve světě? Znepokojuje mě, že mírové hnutí je ve většině médií zatlačováno na okraj a téměř o něm není slyšet. Přesto dál existuje, i když do vzývání ducha nepřítele se mnoha politikům zrovna nehodí. Ne, v dnešním rozbouřeném světě není mír samozřejmostí. Proto bychom si ho měli začít znovu do nového roku přát. A nenechat se usmýkat reklamami na šťastné chvíle s blízkými, pokud se napijeme právě této limonády nebo zchroustáme právě tyto brambůrky. Ani to nejrychlejší propagované auto nás neodveze od problémů, pokud jim nebudeme čelit společně.