V kontrastu oslav 17. listopadu se opět začíná skloňovat slovo demokracie. Stále více je slyšet volání o zvýšení prvků přímé demokracie. Ať si lidé přímo volí snad úplně všechny vykonavatele veřejné moci. Jedni se inspirují ve Švýcarsku, jiní zase na Slovensku. Všechno má svůj rub i líc. Jak přímá demokracie, tak nepřímá. Obě dvě formy jsou svým způsobem šité na určité národy i státy. Troufnu si tvrdit, že každý typ demokracie lze aplikovat jen na určité státy a to dle jejich historického vývoje a výše politické kultury. Když se podíváme třeba na Švýcarsko, tak to je samo o sobě výjimka, která nemá obdoby jinde ve světě. Je to dáno historickým vývojem tohoto státu. Celé to lze aplikovat i tak, že pokud některé státy dosáhnou úrovně Švýcarska, tak mohou převzít jejich model přímé demokracie. U nás je situace naprosto odlišná a hlavně mnohem složitější.
Na úvod si řekněme, že prvek přímé demokracie v našich podmínkách máme zakomponovaný v podobě referend. Zejména na lokální úrovni se často konají referenda o nějakém místním problému – kupříkladu osud nádraží v Brně. Pokud jde o celostátní referenda, tak to bylo v historii samostatné ČR jen jedno a to o vstupu do Evropské unie. Nikdo se nikoho neptal na rozdělení Československa, ani na vstup do NATO. V této fázi došlo k určitému pokřivení přímé demokracie, kdy bylo referendum využito (nebo zneužito) politickými elitami k tomu, aby se do určité míry zbavily (nebo nezbavily) zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Zavedení obecného referenda má v sobě určité racio, kdy lidé budou moci rozhodovat o palčivých otázkách, ale musíme dávat pozor, aby nebylo zneužitelné právě ve vztahu zbavovat se zodpovědnosti. Do referend se totiž často vnáší emoce a racionální myšlení je u mnohých lidí upozaďováno. Zejména ve věcech celostátního významu.
Další problém nastává ve vztahu k přímé volbě prezidenta, hejtmanů a starostů. Opět velice líbivý prvek přímé demokracie, od doby, kdy v našich podmínkách byla pokřivena nepřímá volba prezidenta v roce 2008. V té době se totiž dost často kupovali zákonodárci, a proto bylo volání po přímé volbě. Dokonce sociologické průzkumy oné doby říkaly, že si přímou volbu přeje až 80% občanů. To je v ostrém kontrastu se samotnou první volbou přímo voleného prezidenta v roce 2013, kdy jich k volbě přišlo 60%. Z toho všeho plyne, že racionální rozhodování zákonodárců, kteří schvalovali přímou volbu prezidenta, bylo ovlivněno emocemi občanů, kteří svůj názor sdělovali sociologickým výzkumům. Když se podíváme na přímou volbu starostů nebo hejtmanů, tak zjistíme ještě větší problém, kdy nejsou vyjasněné kompetence ve vztahu k zastupitelstvům. Představte si, že by najednou přímo zvolený starosta byl k ostatní zastupitelům v opozici a nic by nemohl dělat. Pak je zde ještě jedna možnost, o které sní Andrej Babiš, že starosta bude vládnout sám a nebude existovat žádné zastupitelstvo. V tomto případě by docházelo k častému manažerskému selhání, oproti současnému stavu, kdy rozhoduje kolektivní orgán (zastupitelstvo, případně rada).
Osobně bych tedy zůstal u prvků nepřímé demokracie, protože čím více prvků přímé demokracie budeme zavádět do našeho politického systému, tak to bude svědčit o tom, že se politické elity bojí (nebo nechtějí) rozhodnout. Konec konců, i když budeme mít například zavedeno obecné referendum, tak se musím ptát, na kolik bude závazné pro politické elity? Přímá demokracie je krásná věc, ale musím vědět, kdy ji mohu použít a hlavně v daném státě, v určité době musí existovat vyspělá politická kultura. Jinak prvky přímé demokracie budou spíše ke škodě, než k užitku.