Jiří Jírovec
„A až vyrostete, nakopejte jí prdel“, končí svou báseň Petr Skoumal.
Týká se učitelky, která dětem určuje, kde je jejich vyloučená oblast, aby neotravovaly.
Vzpomněl jsem si na ten text, když jsem četl výrok jakési místostarostky, která odpálila ženu, která taktak přežívá v bydlíku:
„Člověk se musí sám o sebe postarat. Bezdomovců ve velkých městech je také spousta, taky to nikdo neřeší a také se o ně nikdo nestará. Prostě jsi bezdomovec, tak si žij, jak chceš.“
Možná to neřekla, možná se jen tak zablesklo.
Ona politička má před jménem Bc a tak je zjevně obětí polistopadové propagandy. Opravdu si myslí, že si ti lidé žijí, jak chtějí? To je všechno, za co ve škole dostala bakaláře?
V současné době je česká společnost rozvášněna ohledně dotace, která, dávno, dávno tomu, přišla z EU. Jde o mizerných 50 milionů korun, tedy o jednu čtvrtinu ceny, možná již prodaného pražského luxusního bytu.
V Česku existují i jiné dotace, totiž na zbourání domů, které nechali jejich majitelé vybydlet. Cena pozemku je zřejmě vyšší než původní investice do budovy. Zabijí se tím dva ptáčci jedním kamenem: vydělá se na pozemku a obec se zbaví lidského odpadu. Ten ať si žije kde a jak chce…
Šmejdi, poslancující za ČSSD, nechali spadnout pod stůl údajně významnou část svého volebního programu, totiž zákon o sociálním bydlení. No aby ne! Obce by se musely postarat o socky, které nechtějí, a bez peněz navíc. Starostové by ve volbách mohli přetáhnout hlasy od sociálně dávno znecitlivělé strany.
V zemi Velkého bratra vznikla ve čtyřicátých letech píseň This Land is Your Land. Napsal ji Woody Guthrie, který v několika optimistických slokách sděluje, že Amerika a její krásy od západu k východu a od severu k jihu byly stvořeny „pro tebe a pro mě“.
Pak tam jsou ale dvě sloky, které se obvykle vynechávají:
„Vidím zástup hladových, kteří čekají před úřadem na pomoc, a ptám se, jestli i tohle je země, která byla stvořena pro tebe a pro mě“…
„Jdu dál a zastaví mě vysoká zeď s nápisem SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ. Na jeho opačné straně není napsáno nic a odtud začíná země stvořená pro tebe a pro mě.“
Je stále oblíbená a tak zazněla i na shromáždění před Obamovou inaugurací. Zpívali ji tam Pete Seeger, jeho zeť a Bruce Springsteen s podmínkou, že ty dvě sloky nevynechají.
Bylo to nejen připomenutí dob, kdy se ještě umělci angažovali, ale i upozornění na to, že ony dvě vynechávané sloky mají stále svoji platnost.
Stále jsou lidé, pro které jejich země není. Platí to i pro Česko.
Znám životní příběh jedné ženy. Není jednoduchý. Přišla o muže i o práci, která ji bavila. Z obou stran ji zaskočila nemoc.
„Nemá kožich, nemá fáro, nemá ani na cigáro“, zpívával Jiří Dědeček, když se ještě angažoval. Ta žena nekouří a nepije. Není ani mladá ani stará, je „jen“ nemocná a proto nemůže pracovat. Je, jako mnoho jiných, chudá. Má jen psa. Bez něj by byla na světě sama.
Nemá peníze na to, aby si mohla sama najmout byt. Zatím ji kdosi podporuje, jenže to není „systémové řešení“, o němž naši ztučnělí politici tak rádi blábolí. Je to jen krátkodobá parametrická úprava. Bez ní by byla na ulici a mohla si žít po svém.
Nepatří mezi ty, jimž magistrát poskytuje byty za cenu, kterou by si mohla dovolit. „Patříte jinam,“ říkají, aby se tam „jinde“ dozvěděla, že pro ni nemohou nic udělat.
Ta žena přestává patřit do své země. Je na špatném místě ve špatný čas. Není ze střední vrstvy, z níž se dají dolovat hlasy ve volbách.
Sama je slabá a není moci nebezpečná. Jenže do její situace se mohou dostat další, zdravější a stejně vydědění, pro něž nebude ani práce, ani dostupné bydlení.
Pak se začnou viklat ideály a dojde na kopání do prdele, protože lidé nebudou chtít zůstat tam, kam je moc odstavila.