Chtěl jsem si na svém chytrém mobilním telefonu pročíst zpravodajství, ale příliš se mně to nedařilo. Vytrvale mě totiž po displeji jezdila trojice modrých vět o snížení byrokracie a o svobodě v podnikání, volebních hesel ODS. Po chvíli jsem boj s modrými narušitely vzdal, a vzal je na milost. Ne že bych vůbec kdy o této straně uvažoval jakožto o možné volbě. To bych si raději, lidovou mluvou, pazouru urazil.
Vzpomněl jsem si na rok 2006, kdy ODS dokázala svými slogany a masivním aranžmá s množstvím herců a zpěváků oblbnout takovém nožství lidí, že to přineslo rekordní vítězství v podobě 35 procent. Tyto časy už jsou naštěstí pryč, poněvadž se modří svojí arogantní vládní politikou někdejšího ministerského předsedy Mirka Topolánka dopracovala až k vládě Petra Nečase, jež modrou stranu po svých eskapádách definitivně přivedla do pozice bezvýznmané, marginální strany. Tam zůstává dosud, a nepředpokládám, že by se ODS se svými preferencemi okolo 9 procent stala vítězem letošních sněmovních voleb. To by je musel polít politický duch svatý. A anagažování herce Martina Dejdara, jenž s předsedou Fialou objíždí voliče, to patrně nevytrhne. Zvlášť když se takovýchto mítinků zúčastňuje maximálně několik desítek lidí, jak jsem mohl sledovat z televizních záběrů. Tak, a to by asi ohledně ODS stačilo, netřeba se dále zabývat partají, která to již patrně nikam nedotáhne.
Pojďme k favoritu nadcházejících voleb. Agentury vytrvale, a bez ohledu na jeho hříchy, přisuzují suverénní vítězství šéfovi ANO Andreji Babišovi. Pan Babiš se mně zdá politicky nezničitelný, teflonový, asi tak jako býval Václav Klaus, nebou stále jsou Jiří Čunek, Miroslav Kalousek, i Miloš Zeman. U toho posledního se zastavme. Nemohu pochopit, proč si prezident – holedbající se svojí levicovostí – vybral Babiše za svého milce, jehož bude hájit do konce všech svých mandátů. I když si odmyslíme Babišovy aféry a vyšetřování policií, stejnak nám zůstane čirý pan Andrej, tvrdý podnikatel, pravicový politik a – s odpuštěním – populista. Sociálně – levicového toho Andrej Babiš během svého čtyřletého působení ve vládě Bohuslava Sobotky předvedl pramálo.
Mám obavy, a podle setkávání s občany je nás hodně, aby se Babiš nestal premíérem České republiky. Jeho neodbytné touhy řídit stát jako firmu by patrně znamenaly návrat k vládám Topolánkovým a Nečasovým. Tedy: zpoplatnění přístupu ke zdravotní péči (tak jako nám to předvedl někdejší ministr zdravotnictví za ODS Tomáš Julínek), škrtání v rozpočtu pro nezaměstnané, postižené, rodiny s dětmi a seniory (příkladem buď Miroslav Kalousek v Nečasovské vládě se svými „tupými“ škrty). Nezapomeňme ani na posilování vlivu zaměstnavatelů vůči svým subalterním zaměstnancům. Pan Babiš přece nenechá své firmy (a další podnikatele), aby si v nich lidé dělali, co chtějí, a – nedejbůch – aby zaměstnanci trvali na dodržování Zákoníku práce a slušného zacházení. Zaměstnanec je osoba, jež musí poslouchat, a ty protivné odbory nám přece nebudou naše kapitalistické manýry rozvracet. Snad lehce přeháním, ale opravdu jen krapet.
Věřím, že lidé ještě dokáží prohlédnout záměry hnutí ANO a dalších pravicových stran. Je načase, aby své sociální, zdravotní či vzdělávací programy mohla v realitu uvést jediná opravdu levicová strana. Hlas pro ni znamená vystavení stopky všem populistům Babišova střihu.