Uplynulo již více jak dvacet pět let od doby, kdy byla zrušena vojsková ochrana československých státních hranic. Byla to ochrana vycházející z přijatého zákona v roce 1951. Výkon služby příslušníků Pohraniční stráže potvrdil odhodlání bránit budování socialistické společnosti, jak proti vnějším nepřátelům tohoto vývoje, které bylo přáním lidu, tak proti těm, kteří uvnitř našeho státu nemajíce z různých důvodů jinou možnost, při porušení tehdy platného zákona, překračovali tzv. zelenou hranici naší republiky nepovoleným způsobem. Kdo jiný se na úkolech ochrany státní hranice měl podílet, než samotný lid naší země, a tak i proto vojsková ochrana.
Ano, jakákoliv lidská činnost přináší jak pozitiva, tak ale i negativa a vezmeme-li v úvahu dobu ve které se vše odehrávalo, tak je nutné říci, že v této době nebyl nikdo schopen a ani neměl možnost vymyslet jiný způsob ochrany státní hranice. Přes ta všechna z dnešního pohledu snad protivenství, tehdy zavedený způsob ochrany státní hranice naplňoval normy jak mezinárodního práva, tak naše závazky vůči sousedním státům.
Za dobu prováděné ochrany státní hranice došlo k tomu, že byli usmrceni lidé a to jak na straně těch, kteří porušovali tehdy platné zákony, tak na straně těch, kteří jim v tom měli zabránit. V tomto směru nesli značnou tíhu ostrahy státní hranice vojáci základní služby, tedy ti, kteří si na státní hranice přicházeli splnit svou vojenskou základní službu a někteří při této službě položili mladý život. Mezi ně patřil i voj. Adam Rusó z jednotky PS Krabonoš Českobudějovické brigády PS. Byl jedním z těch, kdož neustoupil před snahou narušit naší státní hranice. Zaplatil za to svým životem. Byli to opět pohraničníci, kteří na místě jeho smrti vybudovali skromný pomníček. Ten měl všem dalším připomínat, že mladý člověk je schopen nést odpovědnost za splnění svěřeného úkolu.
Je naprosto schizofrenní, že mezi námi žijí lidé (myslí si snad, jak jsou dokonalí a pokrokoví), kteří nejen že přirovnávají pohraniční stráž ke gestapu, ale dokáží několikrát po sobě zničit památku na mladého člověka. Ať je má snaha jakákoliv, nedokážu podobná jednání pochopit a nazvat podobné jednání hyenismem, ne zcela vystihuje podobnou činnost. Musím říct, že jsem nikdy nikomu nepřál nic zlého, ale kéž by v životě toho nebo těch, kdož se na uvedené činnosti podíleli, přálo pouze štěstí. Tyto lidské zrůdy žijí snad v Halamkách nebo v obcích blízkých a možná ani nepamatují, že právě na Halamkách pracoval jeden z nejlepší a nejaktivnějších oddílů Mladých strážců hranic Adama Rosó. Tady bych rád věřil tomu, že pokud v nich zůstalo něco hraničářského, tak si sjednají pořádek a respekt k historii ostrahy státních hranic.