O vině Andreje Babiše nyní rozhodne soud a veřejná pozornost se v předvolebních týdnech může vrátit k programovým tématům. Těch je je víc než dost, upozorňuje Jiří Dolejš.
Tak nám po sedmihodinové debatě v parlamentu vydali poslance Babiše k trestnímu stíhání. Jeho fanklub ho lituje jak ukřižovaného Krista, druzí jásají, že rameno spravedlnosti dosáhlo i na dosud nepostižitelného oligarchu. Ale o mandátu politiků rozhodují voliči a o vině zase rozhodují soudy. Zkusme nyní v posledních týdnech před volbami vrátit politiku více k programovým otázkám.
Pravolevé rozdělení politiky není jen jakousi setrvačností tradičních stran. Rozdíl je znatelný zejména v sociální oblasti. Levá část politické scény považuje sociální polštář pro ty, co ho potřebují, za nezbytný. Chceme-li omezit počet lidí na hranici chudoby, nevyřeší to jen charita a individuální odpovědnost. A zabránit byznysu s chudobou nelze řečmi o sociálních parazitech, ale účinnou regulací.
Říkat, že dělení na pravici a levici ztrácí smysl, je zcestné. Je tu zejména zřejmý rozdíl v požadavku na stát, aby garantoval kvalitní a všeobecně dostupné veřejné služby (zdraví, vzdělání, penze). Nejde nám o redukci sociálního státu (pravice neustále opakuje mantru o omezování mandatorních výdajů), ale o jeho zefektivnění. Snížit závislost na dávkách pak znamená nabídku slušně placené práce. Nízká mzda bohužel není věc volby, ale často sociální nutnost. Celá pětina zaměstnanců žije při svém platu z ruky do úst, po úhradě nájmu a služeb jim nezbývá takřka nic.
Problém chudoby je výrazně soustředěn na seniory. Valorizace garantovaných důchodů by měla postupovat podle skutečných potřeb důchodců. A nejen plošná valorizace, ale také zvyšování základního výměru a řešení situace starodůchodců, jejichž kupní síla klesá rychleji než u nových penzistů. Plán dalšího zvýšení věku ochodu do penze nevnímá míru opotřebovanosti seniorů v řadě profesí. Dvě třetiny populace se staví rozhodně proti dalšímu prodlužování odchodu věku do důchodu.
Samozřejmě na sociální výdaje je třeba mít zdroje. To rozhodně není v rozporu s požadavkem spravedlivějšího rozdělení daňového břemene. Progrese znamená daňovou úlevu pro lidi s malými příjmy, větší zdanění bohatých. Také progresivní zdanění velkých korporací a vyšší zdanění kapitálových spekulací. Obavy z progrese považuji za nemístné. Je obtížné pochopit, proč se k odporu vůči větší progresi zdanění firem přidávají odbory. Prostě nenechme v takové míře odtékat bohatství naší země do ciziny.
Mezi občany je dle průzkumů veřejného mínění vůči daňové progresi velká vstřícnost. Na tomto poli byly promeškány čtyři roky. Superhrubá mzda mohla být zrušena už dávno. Místo zdanění velkého kapitálu se kladl důraz na hon drobných OSVČ. Dodělávky systému EET jsou opravdu přiznáním chyby autorů.
Nebezpečné jsou dle mne návrhy na snížení pojistných odvodů hrazené zaměstnavateli (znamenalo by propad příjmů v řádu desítek miliard korun). Jejich váha v ČR je pravda relativně vyšší, ale absolutně jsou to sumy tak malé, že snižovat je dál znamená riziko osudové nerovnováhy veřejného pojištění. Nízké daně bývají volebním lákadlem. Otázkou je ale, jak a komu. Snížení daně z piva je takový líbivý krok, ale proč nevrátit do výrazněji snížené sazby základní potraviny? Výpadky v příjmech by kompenzovala zmíněná progrese.
Kde hledat další zdroje vedle daňových sazeb? Udržitelný růst ekonomiky a snižování rozdílu mezi vytvořeným a doma užitým hrubým domácím produktem je základ. Aktivnější a ve větším souladu s mezinárodními standardy jsme mohli být v postupu proti daňovým rájům. Nezapomeňme ani na čerpání evropských zdrojů, dokud je ČR v pozici čistého příjemce. Tabu nemusí být ani dodanění restitucí. Takových užitečných témat je dost. Vina či nevina Andreje Babiše je nyní v rukou orgánů činných v trestním řízení. Netřeba dál nahrávat jeho politické kampani pronásledovaného mesiáše.