K diskusi: Martin Koller: Co mě odmítli nechat říci o srpnu 1968

21. 8. 2017

ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA Internacionální pomoc, nebo okupace? Analytik Martin Koller pro ParlamentníListy.cz sepsal zamyšlení o událostech srpna 1968, které se vymyká dnes tak populárním protiruským stereotypům.

Na srpen 1968 existují v české společnosti dva nesmiřitelné základní pohledy. Vzhledem k opakování chyb, obecné rozhádanosti a nestabilitě všeho druhu se vlastně nezměnily dodnes, přestože za rok zde bude padesáté výročí takzvané internacionální pomoci armád států Varšavské smlouvy. Tehdejší dobu jsem zažil a měl jsem půl století ke studiu informací a vytváření názoru. I tak však zůstává řada otazníků. Jistí si můžeme být pouze tím, že srpen 1968 bude opět řádně využit k politické propagandě mediální, místy i komediální. Bylo pražské jaro velkou komedií, a pokud ano, kdo byl režisér?

Předem je třeba uvést, že Československo bylo v polovině šedesátých let nejsvobodnější zemí tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci i Varšavské smlouvy. Přes všemožné politické a ideologické bariéry a stupidní dirigismus, které připomínají totalitní politiku současné EU, zde byly nesporné vědecko-technické, kulturní a sportovní úspěchy. Stačí se podívat na tehdejší tisk a uměleckou scénu. Projevovalo se to dokonce i ve vojenství. Měli jsme na rozdíl od unifikované sovětské výzbroje ostatních vazalských států vlastní pěchotní zbraně, obrněné transportéry, značnou část dělostřeleckého materiálu, absolutně nejlepší cvičný proudový letoun i terénní nákladní automobily, motocykly a další materiál, o maskáčích a kanadách „amerikánského“ vzhledu ani nemluvě. Ve srovnání s ostatními socialistickými státy, ale i řadou dalších států jsme měli minimum politických vězňů. Občané mohli navštěvovat bohoslužby, byť s určitým rizikem nepřímých postihů. Na jižní Moravě a na Slovensku chodili veřejně do kostela i někteří komunisté.

V tehdejším Polsku, Maďarsku nebo Německé demokratické republice by něco takového nebylo možné. V Sovětském svazu Leonida Brežněva by takové uvolnění socialistické morálky končilo v gulagu, ne-li hůř. Životní úroveň Československa se v průměru přibližovala Francii, kde zdaleka ne všichni byli milionáři v amerických bourácích na plážích v St. Tropez, o zaostalém Španělsku či Portugalsku nemluvě. Navíc zde byl jeden faktor zásadní důležitosti. Prezident Novotný, byť starý komunista, opakovaně a zatvrzele odmítal dislokaci sovětské armády na našem území. Československo bylo z ideologického hlediska nejslabším článkem evropské části takzvané světové socialistické soustavy.

Čechoslováci byli daleko víc československými vlastenci než socialistickými internacionalisty, což platilo i pro mnohé komunisty. Mezi občany narůstala kritika komunistické strany, která se pomalu měnila ve stále uzavřenější skupinu privilegovaných rodin odtržených od zbytku společnosti. I tento vývoj se v současnosti opakuje, jen pod jiným ideologickým praporem, zato místy se stejnými rodinami a zájmovými klany. „Zápaďácký“ styl československého života vzbuzoval závist občanů země, kde zítra znamená již včera, obzvláště pokud se dostali do tehdejší ČSSR na protekční odborářský nákupní zájezd. Určitě to nepřispívalo k růstu jejich budovatelské morálky. To vše nemohlo nechávat moskevské vůdce v klidu.

Zabývat se historií tehdejšího období nemá smysl, udělali to už mnozí jiní a stále více se vytvářejí ideologická klišé a legendy překrývající pravdu na politickou objednávku. Stačí si jen připomenout, že Jan Palach nespáchal sebevraždu na protest proti sovětské okupaci, jak vykládají oficiální legendy, ale jako protest proti pasivitě občanů Československa, kteří se s ní rychle smířili, stejně jako se v současnosti tupě a zbaběle smiřují s totalitou EU a vlastní ponížeností. Vůdce Národní demokracie Adam Bartoš nazval Palacha v SMS mému známému židovským šaškem. A z takových názorů vychází údajně vlastenecká Národní domobrana vedená Františkem Krejčou. A nikomu to nevadí.

Teorie a otazníky

Pokud se podíváme na období let 1967 až 1969, případně dále, existuje řada nepřehlédnutelných faktů, které více či méně kolidují s oficiálními legendami.

Už vůdčí osobnosti takzvaného pražského jara jsou poněkud zvláštní. Ani jeden z nich nebyl tehdy, zdůrazňuji tehdy, významnou osobností, a to z jakéhokoli pohledu. Byli po ruce opravdoví odborníci jako Čestmír Císař, nebo Ota Šik. Sašu Dubčeka dříve prakticky nikdo neznal. Můžeme konstatovat, že ho vyrobila na objednávku mediální kampaň, jakou vidíme v současnosti u prezidentských protikandidátů. Otázka je, kdo ji objednal, případně zaplatil. Byl to osvědčený komunistický aparátčík, který značnou část mládí žil se svými rodiči, přesvědčenými komunisty v Sovětském svazu. Odborně se nijak neprojevoval a jako kádrový stranický funkcionář se podle hodnověrných svědectví staral hlavně o ženské a co kde vypít. Měl dobrý vztah s Gustávem Husákem, pozdějším normalizátorem, což mluví za mnohé. Zcela jistě neměl zájem restaurovat u nás kapitalismus.

Smrkovského a Černíka tehdy rovněž nikdo neznal. Přesvědčený prvorepublikový komunista Smrkovký měl škraloup z doby pražského květnového povstání, protože si dovolil vůbec vyjednávat a spolupracovat s nekomunistickým odbojem. Proto byl dlouhodobě odsunut do pozadí. Nicméně ani to z něj neudělalo antikomunistu.

Generál Svoboda, původem statkář, bývalý legionář v Rusku, který dosáhl do nacistické okupace hodnosti podplukovníka, byl sice od roku 1948 členem KSČ, nicméně vzhledem ke svojí minulosti sotva přesvědčeným. Zato měl bohaté praktické zkušenosti se sovětskou „demokracií“ v Rusku za obou světových válek a po roce 1948 i u nás. Proto byl už v padesátých letech odsunut do pozadí a jen fakt, že byl velitelem československého vojenského východního odboje, ho pravděpodobně zachránil před vězením. Vojenský odborník s obrovskou praxí končil kariéru jako účetní v zemědělském podniku. A to měl štěstí, že tehdejší komunisté nevymysleli lustrační zákon a ÚSTR.

Svoboda velmi dobře chápal nebezpečnost našeho tehdejšího velkého bratra a o lidech typu Brežněva si nedělal žádné iluze. Že by šlo o nadšeného partajního nomenklaturního kádra a přítele Sovětského svazu, jak se nám jej snaží v současnosti vykreslovat vůdcové hnutí BOS, pánové Štefec a Zbytek, lze více než pochybovat.

Na celý vývoj konce šedesátých let je třeba se dívat z hlediska geopolitických zájmů. Oficiální legenda, že tehdejší období bylo nadšeným demokratickým vzepjetím řadových občanů, je samozřejmě nesmysl určený do učebnic pro ohlupování mládeže. Taková vzepjetí jsme mohli vidět v Maďarsku, Polsku či NDR a standardně končila pod palbou domácích, případně i sovětských ozbrojených sil, přičemž na ztráty se nehledělo.

Sovětskému vedení šlo v první řadě o umístění svojí armády na československém území. Měla prohlubovat strategický manévrovací prostor z hlediska obrany sovětského území a zároveň zajišťovat kontrolu nad Československem. Proto bylo třeba odstranit vzpurného Novotného. Nelze se zbavit dojmu, že celý tehdejší obrodný proces byl v režii KGB, případně jiných sovětských, možná i východoněmeckých tajných služeb. Vykonavateli byli osvědčení soudruzi, kteří sehráli komedii pro lid a sesadili s pomocí mediální kampaně a nadšeného davu nepohodlného Novotného. Svoboda, který neměl k politikaření příliš pozitivní vztah, byl vybrán k vylepšení obrazu a přesvědčen národnostními argumenty, možná i nátlakem. Dokladem reálnosti této teorie je mimo jiné i dlouhý poklid z hlediska kremelského vedení včetně slavného Brežněvova „éto vaše dělo“. Jindy a jinde už by se dávno střílelo.

Rostoucí lidový antisocialismus ve společnosti připravil půdu pro vojenskou akci, která měla za úkol potlačit neexistující kontrarevoluci a vytvořit podmínky pro „zákonné“ umístění sovětských útvarů na československém území. Podkladem byla dohoda podepsaná výše uvedenou čtveřicí v Moskvě. U Svobody se pravděpodobně nejednalo o konspiraci, ale reálný strach z brutální okupace a ozbrojeného teroru, kterými vyhrožoval Brežněv. Do hry pravděpodobně nebyl zasvěcen ani statečný španělák doktor Kriegel, který se vzepřel a nepodepsal. Svoboda mu svým nátlakem na Brežněva pravděpodobně zachránil život. Po podpisu smlouvy o pobytu takzvaného omezeného kontingentu sovětské armády v Československu se signatáři vrátili a byli v médiích kupodivu oslavováni jako hrdinové. Pomohli nastartovat normalizaci a postupně v klidu odešli do ústraní. Náklady nesl národ. Možná to zní tvrdě, ale logické vyhodnocení vývoje po srpnu 1968 vyznívá přesně tak.

Z hlediska sovětských zájmů nelze ve vztahu k srpnu 1968 přehlédnout ještě dva efekty. Především se odhalili téměř všichni českoslovenští nepřátelé tehdejšího režimu a nedostatečně ideově pevní soudruzi. To umožnilo řádnou ideologickou čistku a upevnění pozic prosovětského křídla v KSČ. Je otázka, jaký měl tento sociální masakr smysl z dlouhodobého hlediska. Minimálně však posloužil k zastrašení národa.

Dalším přehlíženým faktorem je masový výsadek agentů sovětské a československé rozvědky na Západ v rámci mohutné emigrační vlny. To lze považovat za další zásadní úspěch, který zefektivnil práci těchto služeb na dobu několika desítek let. Někteří agenti však přeběhli, pravděpodobně plánovitě, a vrátili se po roce 1989.

Z hlediska uvedených agentů nelze přehlédnout jeden důležitý fakt, a to je činnost západních rozvědek a dalších institucí, především Vatikánu, na našem území, o čemž se v současnosti prakticky mlčí. Už to je více než podezřelé. Především americké a německé politické vedení a služby měly logicky zájem na změnách v Československu ve svůj prospěch. Komunisty a tajnými službami vedená komedie s obrodným procesem vytvářela zdání možnosti změn ve společnosti, které by mohly rozvrátit sovětské východoevropské satelity dominovým efektem zahájeným v Československu.

Američané a Němci zde vsadili především na osoby a rodiny zkompromitované spoluprací s nacistickým režimem za druhé světové války. Jejich seznamy získaly od Německa americké tajné služby výměnou za beztrestnost většiny nacistických válečných zločinců. Z československého území se jednalo především o agenty Gestapa, 3 000 českých studentů, kteří po listopadu 1939 místo do koncentráků odešly protekčně studovat do říše, takzvané sudetské Němce a rovněž osoby a rodiny, které na rozdíl od většiny ostatních podivuhodně bezproblémově přečkaly holocaust a následně se většinou staly více či méně oficiálními komunistickými nomenklaturními kádry nebo opozicí řízenou StB. Řada z nich se buď přímo v politice, nebo v rámci mediální podpory podílela na takzvaném pražském jaru. Prozrazení jejich činnosti za války by pro ně znamenalo katastrofu.

Zaryté sledování a pronásledování starých nacistů československými tajnými službami ještě desítky let po ukončení války se může zdát na první pohled nesmyslné, až komické, nicméně v této souvislosti naprosto logické. Právě reprezentanti uvedených zkompromitovaných skupin se soustředili v takzvané pražské havlérce, jež má nejblíže k současnému totalitnímu vedení EU a sudetským Němcům a působí jako reprezentanti cizích zájmů, především německých, euro a multikulturních ve vedení většiny takzvaných demokratických a státotvorných stran, které zde vládnou, některé už čtvrtstoletí.

Z hlediska přímého vojenského útoku udivuje místy nedostatečná profesionalita celé akce. Přestože bylo plno času na přípravu, neobešli se sovětští vojáci bez pomoci místních přátel například při obsazování letišť, neměli řádné mapy, neorientovali se (přestože disponovali vozidly topopřipojovači), neměli řádnou výstroj ani zásoby potravin. Do akce se zapojily útvary se sbírkou zastaralé výzbroje, které by nevydržely střet s prvosledovými útvary NATO. Propaganda, počínaje neslavnou bílou knihou, nebezpečnými americkými lehkými tanky M24 natáčejícími epizody filmu Most u Remagenu či podvržené staré americké samopaly, byla nepřesvědčivá, ne-li přímo směšná. Sovětské velení s opravdovými problémy evidentně nepočítalo, ať už z hlediska československého odporu, nebo kolize s armádami NATO. Akce byla spíše demonstrativního a zastrašovacího charakteru a předem domluvená jak u nás, tak v USA.

Další legendou, budovanou od roku 1989, je tvrzení, že srpen 1968 byl největší tragédií českého národa. Podíváme-li se do historie, největší lidské a ekonomické ztráty včetně počtu emigrantů ve vztahu k počtu obyvatel dopadly na naši zemi po roce 1620 a v době následné rakouské okupace zaměřené na odnárodnění, germanizaci a rekatolizaci. Podobný vývoj vidíme opět v současnosti. Druhou katastrofou byla nacistická okupace, zaměřená na zotročení a vyhlazení nižších ras, tedy podle německých nacistů především Židů a slovanských národů.

Podle historiků VHÚ Tomka a Pejčocha byly ztráty na lidech v srpnu 1968 a následně působením okupačních armád kolem 400 občanů. Záměrně zastřelených bylo minimum. Další byli obětí hlouposti a stresu sovětských důstojníků a vojáků, kterým politruci namluvili, že jedou bojovat s ozbrojenou kontrarevolucí, a někdy stříleli zcela nesmyslně a ze strachu. Řada zranění byla proto způsobena odraženými střelami. Ostatní ztráty byly zaviněny především dopravními nehodami a neopatrností.

Ekonomický propad po roce 1968 byl dán nikoli sovětskými vojáky, kteří vesměs seděli v kasárnách nebo cvičili ve vojenských prostorech, ale politickými čistkami, které prováděli mezi sebou občané ČSSR. Z ideologických důvodů a v rámci vyřizování osobních účtů byli vyhazováni z práce odborníci s praxí a nahrazováni vesměs mladšími diletanty, ať už ideologicky podkutými, nebo jen hrajícími komedii o svém komunistickém nadšení. Můžeme mluvit o vzoru pro čistky a vyřizování osobních účtů po roce 1989 a lustrační zákon. Výsledky jsou obdobné. Kádrováckou roli současných fanatických protinárodních neziskovkářů sehráli po roce 1968 úspěšně někteří svazáci. Uspěly především bezcharakterní a amorální typy, stejně jako v současnosti.

Slováci vytrénovaní staletími maďarského útlaku sehráli s internacionalisty stejně úspěšnou komedii jako kdysi s nacisty a vyvázli z normalizace bez velkých ztrát. I soudruh Husák byl v první řadě Slovák. Češi, především aktuálně vládnoucí politici, se stejně jako v současnosti nestarali o vlastní národ, ale především o sebe a hledali, do kterého cizího zadku vlézt dřív, takže dopadli hůře. Moraváci projevili na severu bližší vztah k českému stylu, zatímco na jihu ke slovenskému. Největší pružnost předvedli jako vždy mnozí umělci.

Závěrem bych dodal, že takto koncipovaný článek mi v době kulatého výročí a velkých oslav srpna 1968 před devíti lety odmítlo zveřejnit kterékoli české médium, což rovněž mluví za mnohé.

Z roku 1968 a následujícího období vyplývá jedno zásadní poučení. Nepodlézejme cizákům, protože nikdo není náš opravdový přítel. Každý sleduje především vlastní zájem. Je zcela lhostejné, jakou mají vlajku a ideologii. Neposluhujme jim a nedělejme z nich rozhodčí našich domácích problémů, pokud chceme přežít jako civilizovaný národ s budoucností, a ne jako otroci. To platilo, platí a platit bude.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Martin-Koller-Co-me-odmitli...

Autor: 
Martin Koller
Zdroj: 
Parlamentní listy 21. 8. 2017