Ještě nedávno to vypadalo, že neslavná kapitola s tzv. regulačními poplatky ve zdravotnictví skončila a s nimi i celý několikaletý ostudný proces od jejich násilného prosazení v roce 2007 - jako typického přílepku k zákonu o stabilizaci veřejných rozpočtů - až po začátek roku 2015, kdy byly zrušeny téměř všechny poplatky. Kromě toho 90 Kč za návštěvu pohotovosti, který spolu s neochotou praktických lékařů sloužit pohotovosti způsobil, že se rychlá záchranka občas mění v drahé taxi. Od samého počátku bylo jasné, že poplatky nejsou regulační, protože se nevracely do systému zdravotnictví, ale staly se příjmem těch, kteří je vybírali. Cílem jejich zavedení bylo jediné: pacienti, zvykejte si, že za zdravotnictví se platí.
Ve stejné době totiž nastalo bezuzdné „tunelování“ veřejného zdravotního pojištění. Připomenu jen stropy na nejbohatší příjmy, zmrazení plateb za státní pojištěnce, zvýšení DPH, úprava kurzu koruny atd. Když k tomu připočteme důsledky ekonomické krize se zvyšující se nezaměstnaností a zároveň oprávněně stoupající finanční nároky na moderní medicínu, byl programově vytvářen tlak nedostatku peněz v systému. Poplatky tak měly občanům jasně sdělit, že zdravotní péče nemůže být pro každého stejná. Ten, kdo má více peněz si zaplatí lepší pojištění, nadstandardní péči, vybere si operatéra a nebude muset čekat v čekárně s těmi méně majetnými.
Neexistuje žádná skutečně seriozní analýza, která by dokazovala, že poplatky přinesly něco dobrého. Právě naopak. V červnu tohoto roku zveřejněný průzkum agentury SCaC ukázal, že se znovuzavedením zdravotnických poplatků souhlasí jen 13 procent laické veřejnosti! Přesto nyní před říjnovými volbami rozehrávají média a političtí uchazeči o hlasy, nebezpečnou hru o nutnosti zvyšování naší příliš malé spoluúčasti pacientů, o zavedení nadstandardů a o nutnosti si připlatit, protože přece „nic není zadarmo“. K tomuto asociálnímu pravicovému pohledu na zdravotnictví nečekaně přispěl i pan prezident, když prohlásil, že stokoruna denně za pobyt v nemocnici nikoho nezabije. Ano. Jeho příjem prezidenta, stejně jako platy poslanců, senátorů, ministrů, lobbistů, vysokých státních úředníků, to zcela jistě unesou. Většina občanů České republiky ale žije z úplně jiných peněz. Po odečtení nákladů na stravu, bydlení a základní potřeby, na nadstandardy, komerční připojištění, stoupající doplatky na léky, přímé platby nejen u stomatologů či neoprávněně vymáhané registrační poplatky a sponzorské dary ve zdravotnictví skutečně většině českých pacientů nezbývá.
KSČM jako jediná proto i nadále – na rozdíl od ANO, KDU-ČSL, TOP 09, STAN, ODS, částečně i ČSSD a dalších nově vznikajících předvolebních marketingových projektů – prosazuje solidární zdravotnictví hrazené z veřejného zdravotního pojištění, jednu zdravotní pojišťovnu, páteřní síť neziskových nemocnic, ambulancí a lékáren, státní fond na hrazení nákladné péče a tzv. sociální klauzuli, která by umožnila těm nejpotřebnějším úplnou bezplatnost poskytované potřebné zdravotní péče. Nemoc či úraz si nevybírá podle nadutosti peněženky!