Dnes, více než kdy jindy, se nabízí otázka dohledu státu nad jeho občany a nové formulace Velkého bratra. Na každém místě jsou umístěny kamery, které monitorují náš pohyb. Ochotně tomu přikyvujeme, protože to prý zvyšuje naši bezpečnost. Respektive se díky tomuto fenoménu cítíme bezpečněji. Státní aparát nás hlídá. Otázkou zůstává, zda lidé chtějí nebo nechtějí, aby je stát takto sledoval?
V posledních letech se objevují snahy zprivatizovat prostor bezpečí do podoby soukromých korporací. V mnoha západních státech existují soukromé policejní sbory nebo i soukromé věznice. Soukromé korporace, které mají obraty vyšší, než samotný stát, slintají po možnostech, co by ještě šlo z veřejného sektoru zprivatizovat. Občané daného státu nejdříve nadávají, že to či ono nefunguje, jak má, a tvrdí, že soukromý sektor to efektivněji zařídí. Jenže jakmile dojde k privatizaci státního sektoru, tak cesta zpět je velice problematická. Když se poté něco přihodí (živelná katastrofa, teroristický čin atd.), tak lidé začnou volat po větším bezpečí, které má zajistit stát. Vzhledem k tomu, že stát ale privatizoval (často pod tlakem pravicových politiků nebo zahraničního kapitálu) své sektory bezpečí, tak mu nezbývá nic jiného, než provést nárůst dohledu pomocí kamer.
Člověk, který žije v dnešní době tekutého prostoru a času, je stále více konfrontován s dohledem v televizi. Lidé dnešní doby nejraději sledují pořady typu Big Brother, kde se soutěžící rádi vzdávají svého soukromí, které sdílí společně s diváky. Podobné je to s pořady o vaření, kde se rovněž dělíme o svůj osobní prostor a cítíme se i bezpečněji, když na nás míří objektiv kamery. Navíc se s diváky podělíme o možnost svého umění nebo neumění. Další příklad je v pořadech o hubnutí. Zde je lidem opět předkládána kontrola v podobě snahy, že je nejlepší být štíhlý. Vždy je vám představena sličná dívka nebo svalnatý muž, který díky tomu či onomu přípravku zázračně zhubl. Vše pro potěšení slintání jak korporací, které si mnou ruce, když vám přípravek představují, a konec konců i slintání diváka, který sní o božském těle. Expresivní pojem slintání je v mém článku zvolen záměrně, abychom si dokázali představit, co se vlastně odehrává. Je to podobné jako s efektem u psů a světla, když se jim nese krmení. V našem případě se slintání projevuje v době, kdy se blíží pořad, kde je vše pod dohledem. U korporací se slintající efekt projevuje téměř všude, kde se vám snaží předurčit jediný možný výklad světa ve světle svých zázračných výrobků. Za ty si samozřejmě patřičně zaplatíte.
Chtějí tedy lidé být sledováni, nebo spíše nechtějí? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Jsou totiž úskalí, kdy si to ještě více přejeme – například s nárůstem terorismu a vysokou migrací obyvatel. Na druhou stranu se snažíme chránit své soukromí, které ale dáváme všanc soukromým korporacím. Zejména ty internetové typu Google nebo Facebook o uživateli vědí často tolik, co uživatel neví ani o sobě.