Rozhodnutí Evropské komise spustit proti České republice a dalším středoevropským zemím řízení za to, že odmítáme plnění migračních kvót, je zásadním předělem v naší dosavadní účasti na projektu evropské integrace, předělem v zacházení bruselských elit s novými členskými zeměmi ze střední Evropy. Okamžikem, který nám má definitivně otevřít oči a ukázat, že skutečným centrem moci není Strakova akademie, Parlament ČR či Pražský hrad, ale Brusel v čele s Jeanem-Claudem Junckerem a jeho komisí. Přesnější a správnější by nicméně bylo zřejmě konstatování, že jde o praktický, hmatatelný a viditelný důsledek již dřívějších přelomových kroků v integračním procesu, v rámci nichž jsme odevzdali značnou část naší suverenity do rukou evropských elit, zejména přijetím tzv. Lisabonské smlouvy.
Až tímto krokem se ale Evropská komise odvážila vstoupit do tak základní a elementární součásti svrchovanosti každého státu, jako je rozhodnutí jeho obyvatel, koho chtějí a nechtějí do své země pozvat, s kým chtějí a nechtějí společně žít a sdílet svůj osud. Evropská komise nám říká, že napříště nebudeme o těchto záležitostech rozhodovat my, ale lidé, kteří nemají k České republice žádný osobní vztah. Proti tomu je potřeba se postavit, bojovat a podobnou ambici evropských elit za žádných okolností nepřipustit. Pokud bychom rezignovali v této věci, svoji zemi bychom definitivně ztratili.
Musíme bezpodmínečně trvat na právu suverénně rozhodovat o tom, koho do naší země pozveme. Evropské politické elity nás nemohou nutit opakovat tragické chyby, kterých se na svých zemích v oblasti migrační politiky dopustily ony samy. Nepřeji si, aby Česká republika slepě následovala ideologii multikulturalismu a přivodila si stejné problémy, s jakými se potýká celá řada starých členských států EU na západ od nás. Nepřeji si otevírat Pandořinu skřínku, která vedla v zemích otevřených masové migraci ke vzniku paralelních společností žijících v konfliktu s hodnotami a principy původních obyvatel. Tragické důsledky této politiky můžeme vidět i v dnes už téměř dennodenně se odehrávajících teroristických útocích.
Je absurdní hovořit ze strany těch, co nás chtějí za odmítnutí diktátu migračních kvót trestat, o potřebě být se zbytkem Evropy solidární. Nejde o žádnou solidaritu. Jde o snahu přenést na nás náklady a důsledky tragicky špatné migrační politiky, před kterou jsme varovali a na jejíž důsledky jsme upozorňovali. Je jasné, že si značnou část potíží země, které nás nyní migranty nutí přijmout, způsobily samy. Nikdo nenutil kancléřku Merkelovou migranty do své země zvát.
Stejně absurdně dnes vyznívají prohlášení a řeči těch, kteří tak rádi zdůrazňovali, že je potřeba být ve vztahu k EU poslušnými, nekonfliktními, konsenzuálními. Když prý budeme bezproblémoví a budeme souhlasit se vším, co se v Bruselu vymyslí, v budoucnu se nám to podle nich vrátí. Vrací se nám to diktátem migračních kvót stejně jako „neposlušnému“ Maďarsku a k EU sebevědomějšímu Polsku. Definitivně snad padá i volání po tom být v tvrdém jádru EU, být u stolu při jednáních, nebýt na okraji rozhodování o budoucím směřování evropského integračního procesu. Snaha diktovat migrační kvóty ukazuje, že být u stolu nám doposud stejně nepomohlo a EU bude rozhodovat bez ohledu na náš názor a zájem.
Publikováno v Newsletteru Plus, červen 2017.