Když má auto poruchu, nezprovozníme ho tím, že vyměníme řidiče. Tak vidí personální rošádu v řadách ČSSD, kdy strana vyměnila předsedu, který ale zůstal na pozici premiéra vlády, místopředseda KSČM Jiří Dolejš. Krizí důvěry v osobnosti již podle něho ČSSD prošla například za Stanislava Grosse, přesto se k ní lidé po zkušenostech s Topolánkem a Nečasem prý vrátili. „Nyní možná zažíváme krizi důvěry v tradiční značku ČSSD, která tu je skoro 140 let,“ dodává Dolejš.
Premiér Bohuslav Sobotka ve středu večer oznámil, že kvůli klesajícím preferencím strany přijal osobní odpovědnost. ČSSD místo něj povede ministr vnitra Milan Chovanec, volebním lídrem má být ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Rozumíte této rošádě? A k čemu to podle vás povede?
Je to samozřejmě rozhodnutí samotné ČSSD. O skutečných motivacích lze jen spekulovat, ale těsně před volbami stáhnout prvního muže strany nesvědčí o důvěře ve vlastní síly. Přinejmenším měly vliv nezvládané vnitřní mocenské spory, které vylézaly na veřejnost, neskrývaná nechuť k Sobotkovi ze strany prezidenta, když významná část voličů ČSSD ho jako hlavu státu respektuje, a soustředěný útok babišovské propagandy na osobu Sobotky jako cíl. Obdobná negativní kampaň byla organizována proti Jiřímu Paroubkovi před volbami v roce 2006.
Přehazování odpovědnosti v takové rošádě je pro člověka zvenčí obtížně srozumitelné. Jestli to přinese určitý refreshing volebních preferencí, se teprve ukáže. Jde podle mě o manévr vynucený, a tudíž důvěryhodnost takových „škatulata, hejbejte se“ u voličů nemusí být valná. Je jasné, že ČSSD je teprve na prahu dalších změn, že de facto končí určité postzemanovské období, které začalo vystřídáním Zemana Vladimírem Špidlou na konci éry opoziční smlouvy. Nejen česká ČSSD se prostě hledá v měnících se podmínkách 21. století. U německé SPD, britských labouristů či francouzských socialistů vidíme podobné procesy.
Jaké bude mít toto rozhodnutí nejspíše vliv na KSČM? Na Facebook jste k tomu napsal: „To, že někdo nevyhovuje jako předseda strany, ale občanům musí stačit jako premiér, je zajímavé uvažování. Myslím, že auto, když má poruchu, tak nezprovozníme tím, že jen vyměníme řidiče... Co mne zajímá, jaké to bude mít dopady na levici jako celek...“ Už si dokážete alespoň trochu odpovědět?
ČSSD vždy oslovovala i levicové voliče. To, že nakonec uzavírala koalice s pravicí, ale vedlo k tomu, že řadu svých volebních slibů nechávala stranou. Tato strana nikdy neměla velké voličské jádro. Voliči k ní přebíhali často kvůli nespokojenosti s předchozím vládnutím a ve víře, že i když jen udržuje systém, může z úrovně vládní moci aspoň něco pro lidi prosadit. Krizí důvěry v osobnosti již ČSSD prošla např. za Stanislava Grosse, přesto se k ní lidé po zkušenostech s Topolánkem a Nečasem vrátili. Nyní možná zažíváme krizi důvěry v tradiční značku ČSSD, která tu je skoro 140 let. A to pochopitelně musí levici jako celek nějak zasáhnout.
Pokud ČSSD bude dál ztrácet statut velké a vlivné strany, je to výzva pro KSČM nabídnout potenciálně levicovému voliči skutečnou odpověď na jejich nespokojenost. Taková naše širší odpovědnost samozřejmě znamená otevřenost voličům měnícím v krizi důvěry svou dosavadní politickou preferenci. Takových nerozhodnutých voličů přibývá. KSČM přišla s myšlenkou nedůvěry současné vládě Bohuslava Sobotky proto, že je přesvědčena, že tato vládní konstelace občanům ČR již nic nedá. Na tom nic nezmění ani oranžový triumvirát s dosluhujícím premiérem v pozadí. Jedině volby mohou rozhodnout, zdali se věci pohnou dopředu.
O Milanu Chovancovi se ví, že je ministrem vnitra a že je tvrdým odpůrcem kvót na přerozdělování imigrantů. O Lubomírovi Zaorálkovi pak lidé vědí, že byl po léta předsedou Poslanecké sněmovny. Oba dva ale mají i jinou tvář. Třeba Chovanec má nálepku „ten zelinář“, Zaorálek má zase pověst mluvky, který prý dokáže dlouhé minuty hovořit i o tom, co nezná. Jakou jejich tvář vnímáte vy?
Triumvirát Zaorálek, Chovanec, Sobotka nemá být o trojvládí, ale de facto jím je. Nikdo z nich není nějakou novou tváří, ale o vnitrostranické konkurenci vědí jistě své. Jestli se v této konstelaci a při vědomí, že volby jsou už za čtyři měsíce, na čas zklidní vnitřní poměry a bude fungovat jejich vzájemná komunikace, se brzy ukáže. Ale po volbách se bude nepochybně muset toto trojvládí nějak ukončit. Tito tři jsou lidé velmi rozdílní, tím pádem oslovující i různé druhy voličů. Otázkou je, jestli se podaří jejich působení na vnitřní logiku, sjednocující příběh.
Zatím přícházely k občanům spíše rozporné signály. Jednou se volá po obratu k tradiční průmyslové levici, pak se vzývají intelektuální aktivisté postindustriální éry. Jednou se pobíhá před voliči s odjištěným kvérem ve stylu Jany Černochové z ODS, pak přichází značně platonické moralizování nedemokratičnosti konkurence, bohužel ne zrovna z nejdůvěryhodnějších úst. Aktuální okopávání OSVČ ze strany šéfa Senátu za ČSSD také nepomůže. Malí živnostníci jsou dnes ve světě kolonizovaném velkými korporacemi vykořisťovaní podobně jako zaměstnanci. I v ČSSD se míchá poddajnost vůči důsledkům neoliberální globalizace s falešným národoveckým sentimentem, za který by se nemusela stydět ani někdejší strana národně socialistická. Ukotvení ve 21. století chybí. Toto volební období nebylo sice žádným pádem do propasti, bohužel na dílčích výsledcích neměla vláda lví podíl.
Předseda ANO a nedávno odvolaný ministr financí Andrej Babiš prohlásil, že je premiér Bohuslav Sobotka zbabělec... „Do odcházejících politiků se nekope. Zvláště neodcházejí-li kvůli nějakému velkému skandálu. Prohlásit v takovou chvíli o někom, že je zbabělec, může jen hulvát,“ nesouhlasí s ním brněnský politolog Miloš Gregor. Jak to vidíte vy?
To, že se Andrej Babiš před volbami fotí se zvířátky či s malým Toníčkem, neznamená, že není tvrdý predátor, který si jde nekompromisně za svým. Ke svému majetku se dostal v souboji s privatizačními vlčáky a zjevně zná jen dvě kategorie lidí – své loajální podřízené a své konkurenty. Myslet si, že tento člověk se stane tátou pracujících a ze společnosti udělá vzorně spravovanou firmu, jejíž členové budou jako jedna rodina, je vrchol naivity. Zájem oligarchy není zájmem prostého občana. Od ČSSD ale její obrana demokracie před oligarchizací nepůsobila věrohodně. Jen si rozuměla s jinými oligarchy než s Babišem. To, že vzrostla obrovsky nedůvěra k politickým stranám, souvisí s tím, že všichni ti, kteří se střídali u moci, mají nějaké máslo na hlavě. Andrej Babiš už má také co vysvětlovat, pomáhá mu jen to, když kritika na něj přichází z nedůvěryhodných úst. Odhalit populistický obsah jeho hry na lidovost je proto složitější a rozhodne až přímá zkušenost. Pravda je, že jistá míra státnického nadhledu je nakonec lidmi požadována, jak ukázala spíš kritická reakce na nedávné nedůstojně trapné setkání prezidenta a premiéra během vládní krize.
Poslanec a místopředseda ČSSD Jan Birke se rozhodl rezignovat na funkci volebního manažera sociální demokracie. Reaguje tak na situaci se Sobotkovým odchodem. Nemůže to být už jen krůček k totálnímu lapsu ČSSD ve volbách?
Jakákoliv strana by riskovala lapsus především pro svou vnitřní rozhádanost. Proč by volič volil někoho, kdo není schopen zvládat ani sám sebe. To, že uvolnění funkce volebního manažera dává novému lídrovi šanci uspořádat věci po svém, je sice logické, hlavní problém to ale neřeší. Čipernost v marketingu, poutavá a moderní grafika propagandistických sdělení, aktivnější organizování kampaně má jistě svůj význam. Rozhoduje ale důvěryhodnost volebních slibů a energičnost v komunikaci s voličem. Sociální demokraté mají svůj osud ve svých rukou. KSČM nejde o to, tančit nad problémy ČSSD, ale o to, uspět ve volbách, a tím upevnit postavení politické levice. Levice demokratické a hledící k budoucnosti, ale také levice, která se nezaplétá zbaběle do zbytečných kompromisů s elitami, které mají jediný zájem: bránit status quo.
„Zbavili jsme se balvanu na cestě,“ okomentoval Sobotkův konec pro ParlamentníListy.cz prezident Miloš Zeman. Kdyby prý měl nyní už exšéfa ČSSD oznámkovat, dostal by za pět. Dá se k tomu něco poznamenat?
Hluboká nechuť Miloše Zemana k Bohuslavu Sobotkovi je, myslím, dostatečně známá. Dával ji jasně najevo už z Vysočiny. Na to, že ho tato nechuť vedla i v prezidentské funkci k určitému ovlivňování poměrů ve straně, jíž byl kdysi předsedou, si může každý udělat názor sám. Já myslím, že by hlavě státu slušela větší nadstranickost. Největší balvan na cestě je nízké politikaření a osobní animozity v tahanicích o každé politické korýtko.
„Skvělý začátek, měl skoro všechno a nemá nic,“ uvedl exministr Vlastimil Tlustý k odchodu premiéra z pozice předsedy ČSSD. „Je to výborné rozhodnutí, které přichází strašně pozdě,“ zhodnotil naopak situaci komentátor Bohumil Pečinka. Kdo nejspíše uhodil hřebíček na hlavičku?
Podobně nízké preference měla ČSSD už v období po volbách v roce 2002. Nyní je ale těsně před volbami. Rozhodnutí je to opravdu spíš vynucené. Asi platí ono okřídlené „zoufalí lidé dělají zoufalé činy“. Kontrast mezi relativní stabilitou v zemi a spory uvnitř vlády jsou opravdu negativní signály. Ovšem komentáře zprava by neuspokojilo nic jiného, než kdyby ČSSD dělala ještě více pravicovou politiku a kdyby levice zmizela ze scény vůbec. Takové rady a hodnocení tedy těžko nějak moc brát.
Problém této vlády je v absenci skutečné strategie. Platí, že důvěra v celou vládu koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL slábla dlouhodobě, pro její rozhádanost i neochotu řešit komplexnější problémy jako např. aktivnější prosazování českého zájmu v EU, sociálně orientované reformy daňových a penzijních systémů či reakce na nespokojenost veřejnosti se schválenými církevními restitucemi. Politické taktizování elit ČSSD, si myslím, že už lidi na ulici příliš nezajímá.
Která z politických stran podle vás teď ze všeho bude těžit?
Tohle ukážou až volby. Navzdory tomu, že se ČR nachází již pátý rok v konjunktuře, lidé jsou hodně nervózní, protože vnímají nejistotu těchto časů. Dočasně sklízejí plody různé jepičí populistické taktiky zneužívající různé panikářské emoce. Levice to proto má nyní v Evropě i v ČR těžké. Má ale lidem strategicky co nabídnout a potenciál hodnotových postojů lidí ukotvených v potřebě sociální spravedlnosti je nemalý. Nejen vyšší platy a důchody, ale i lepší a dostupné vzdělání jako hlavní záruku konkurenceschopnosti a sociálně citlivé zvládnutí civilizačních změn, které přicházejí s digitální revolucí ve výrobním stylu. Ekonomika pro lidi a úcta k práci, spravedlnost a bezpečí, reálná obranyschopnost bez zbytečné militarizace. Pokud lidé vycítí vůli po takové změně, nepodlehnou falešné panice. Jsem přesvědčen, že KSČM je připravena k takové změně jít.