Lidice žalují, Lidice varují

10. 6. 2017

Jsou dny, které se navždy bolestně vryjí do našich srdcí, a tuto jizvu nevyhladí ani plynoucí čas. K takovým datům patří 10. červen 1942, den, kdy němečtí vrazi vtrhli do Lidic. Po jejich běsnění zbyly slzy, zoufalství a ruiny vypálené vesnice, čítající 95 domů a 483 obyvatel. Během několika hodin byly domky a stavení vypáleny a smeteny z povrchu zemského. Sto devadesát dva mužů a chlapců starších 15 let a sedm žen z rodiny Horáků a Stříbrných bylo zastřeleno, 203 žen zavlečeno do koncentračního tábora, z nichž 60 tam zemřelo. Osmaosmdesát dětí bylo posláno do sběrného tábora v Lodži, sedm mladších do dětského domova v Praze, osm dětí bylo vybráno k poněmčení. V červenci 1942 pak bylo 82 dětí převezeno do vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Z celkového počtu 105 lidických dětí se jich po válce vrátilo pouhých sedmnáct.

Zpráva o lidické tragédii doslova šokovala svět. Začala vznikat široká hnutí pod heslem Lidice budou žít!, byla pořádána tisícová shromáždění proti nacistické zvůli, organizovaly se sbírky na obnovu vesnice. V mnoha zemích přejmenovávali městečka a vesnice na Lidice, stejně jako náměstí, ulice, školy. V Latinské Americe podle Lidic pojmenovávali rodiče své dcerky, lidický motiv je v mnoha uměleckých dílech, básních, filmech, obrazech.

Dnes, 75 let po lidické tragédii, kterou si stěží kdo z nás umí představit, procházíme namísto někdejší vesnicí jen ztichlou loukou, nad níž, místo násilně umlčeného dětského smíchu, zní pouze zpěv ptáků. Zní i nad památníkem lidických dětí provedeným v bronzu, jejich vážné tváře prozrazují hrůzu, kterou prožívaly. V jejich očích čteme němou otázku a výčitku, jak je možné, že se to mohlo stát, že to všechno lidé dopustili.

Lidicemi běsnění nacistů neskončilo. Pouhých 14 dní poté, 24. června 1942, lehla popelem další osada – Ležáky. Všichni muži a ženy byli zastřeleni, 14 dětí bylo odvlečeno do říše. Po osvobození se vrátily pouze dvě. Podobných osudů je mnohem víc. Na 70 tisíc měst a vesnic bylo během těch hrozných šesti válečných let smeteno z povrchu zemského a vymazáno z mapy. Šedesát milionů lidí zahynulo na frontách, v protifašistickém odboji, v partyzánských oddílech, v koncentračních táborech, na popravištích, v mučírnách, při bombardování, při vypalování domovů. Každý z nich měl své jméno, svou rodinu, svůj domov. Každý z nich je také mementem pro nás, varováním před hrozbou nových válek, výzvou, aby lidé semkli síly k obraně míru. V dnešní době zní tato výzva zvlášť naléhavě. Řinčení zbraní, kam se podíváme, válečné konflikty, rostoucí nebezpečí fašismu, teroristické útoky, obrovská vlna migrace. Svět stojí nad propastí. Stačí udělat maličký krůček a pohltí nás všechny.

Tomuto vývoji ne tiše sekunduje, ale se shrbenou hlavou a v poníženém předklonu servilně slouží česká vláda v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou. Ministři za ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL nesou přímou odpovědnost za politiku, jež ohrožuje světový mír, za politiku, která nás přesouvá ze suverenity země do područí USA, Německa a EU. Souhlas předsedy vlády s výlety vicepremiéra Bělobrádka, ministra kultury Hermana a dalších na sudetoněmecké dny, kde kolaborují s potomky těch, kteří vyháněli naše obyvatelstvo ze svých domovů a dopouštěli se na něm neskutečných zvěrstev, je nehoráznou zradou zájmů České republiky. Stejnou zradou je podřízení 4. brigády Armády ČR německému velení, respektive jejímu začlenění pod 10. obrněnou divizi bundeswehru v rámci struktur NATO. Stejnou zradou je vysílání žoldáků do zahraničních misí, kde bojují za cizí zájmy, souhlas s průjezdy amerických vojsk přes naše území, couvání před nehoráznou rozpínavostí církve. Tyto aktivity vlády škodí naší zemi a ohrožují mír u nás i ve světě. Jeho obrana je dnes prvořadým úkolem nás všech, aby se nikdy neopakovaly hrůzy, které si prožili i obyvatelé jedné malé české vesničky před 75 lety.

Autor: 
Marta Semelová, foto: archiv
Zdroj: 
ihalo.cz