..„Popravdě řečeno jsme začali, ale brzy i přestali hledat ty největší viníky. Složitost takového procesu by vedla k osočování mnohých nevinných, dávala by i nezasloužený punc těm, kteří měli možnost se obviňování šikovně vyhnout. Bylo by to obtížné, tak jsme toho i brzy zanechali a společně jsme hledali cesty k nápravě toho, co se nám nelíbilo a raději řešit, jak nyní správně žít.“
…“Armáda v tom devadesátém roce stále cvičila, plnila plánované úkoly na výcvikový rok, prováděla přípravu štábů i cvičení s vojsky a nesla veškerou tíhu strážní a dozorčí služby k ochraně svého majetku, s důrazem na bojovou techniku a zbraně. Její práce, i když nesměřovala vůbec proti vnitřní politice byla cílevědomě narušována nesmyslnými požadavky k zákazu provádět některá cvičení, prosazování okamžitého zkrácení vojenské základní služby, povolení k osobnímu výjezdu do zahraničí vojákům základní služby bez jakéhokoliv omezení, naprosto volnému pohybu vojáků základní služby denně i mimo posádku i ve dnech pracovního klidu. Neměli jsme výhrady proti tomu, aby vojáci v době, kdy nevykonávají službu, mohli navštěvovat bohoslužby.
Bylo povoleno, ale bohužel velmi často „znesvěceno“ tím, že do kostela jejich kroky vůbec nesměřovaly.“
Při postupu našeho armádního velení mi dala za pravdu i jedna z posledních oficiálních zahraničních návštěv. Tehdejší ministr obrany Španělska, profesor Marcel Serra, nejen, že pozval k návštěvě delegaci naší armády, ale vyjednal i mé přijetí španělským králem Juanem Carlosem. Plánované formální přijetí se protáhlo na celou hodinu našeho jednání. Zajímalo mě například, jak Španělé řešili situaci ve společnosti i v armádě po pádu Frankova režimu. Král mi dal několik rad, mezi nimiž byla většina cenných pro poměry u nás. Sdělil mi:
„Máte-li na poměry v armádě vliv a nepochybuji, že máte, chcete-li, aby armáda zůstala tím, čím má být, nedopusťte její přílišnou demokratizaci. Hlavně ne takovou, jak si ji mnozí lidé představují, protože by jim to vyhovovalo. To je totiž zpravidla konec jakékoliv armády“
Já jsem si jen tak trochu zavzpomínal, co a jak prosazovali páni poslanci po kooptování do Federálního shromáždění.
Neméně zajímavé byly i odpovědi krále Juana Carlose i ministra obrany na můj dotaz, jak se vypořádali se zastánci Frankovy diktatury.
„Popravdě řečeno jsme začali, ale brzy i přestali hledat ty největší viníky. Složitost takového procesu by vedla k osočování mnohých nevinných, dávala by i nezasloužený punc těm, kteří měli možnost se obviňování šikovně vyhnout. Bylo by to obtížné, tak jsme toho i brzy zanechali a společně jsme hledali cesty k nápravě toho, co se nám nelíbilo a raději řešit, jak nyní správně žít.“