S povděkem jsem přijal fakt, že média přece jenom přicházela s pořady o faktech týkajících se nejhoršího ponížení našeho národa.
Tato zrada našich tehdejších „přátel“ se netýkala jenom Čechů, ale i Slováků a podkarpatských Rusínů. Tam zase zabírali území Maďaři. Na severní Moravě, Slezsku či Lašsku, zase zabírali území Poláci. Je vám asi jasné z mých článků, že jsem vlastenec. Ale, možná jste si všimli, že nemám rád velká slova a že vše koriguji zdravým rozumem, vždyť jsem také předsedou Rozumných. Píši v nadpisu článku slovo „jinak“. To jinak má několik aspektů.
Za prvé: Našim tehdejším, smluvně zavázaným, spojencem byla Francie. Ta neměla právo nás podle litery smlouvy zradit. Francie je naším spojencem i nyní. Nejsilněji se o vstřícnost k Hitlerovým požadavkům zasazovala Velká Británie. I když v této kolébce demokracie bylo známo, že jediným demokratický státem (a já zde tvrdím až moc demokratickým, což níže vysvětlím) je Československo, žijící stále dědictvím svého prezidenta zakladatele Tomáše Garrigue Masaryka (ale i on udělal dva roky před svou smrtí chybu – vysvětlím níže).
Přesto Velká Británie ve shodě se svým přezíravým pohledem ke všemu co není britské ale čeho se není třeba bát (na rozdíl od sílícího Německa), hodila ČSR přes palubu s tím, že si nebude pálit prsty státem, o kterém toho vlastně ani moc neví. Československo na rozdíl od britských kolonií navíc nemělo nerostná bohatství v rozsahu, které by Britské impérium zajímalo.
Což o to, ale nebýt špičkově a moderně vyzbrojené armády ČSR, kterou hitlerovské Německo zdědilo po záboru zbytku našeho území, tak by nemělo v začátcích války s čím bojovat. Vzhledem k jazykové vybavenosti jsem hovořil s pamětníky – Němci, kteří mluvili o tom, že ze začátku války wehrmacht používal československé tanky a to určitě nebyly jediné zbraně z arzenálu tehdejší špičkově vyzbrojené československé armády.
Počítejme do budoucnosti s tím, že pohled našich partnerů v NATO (Velké Británie a Francie) v případě jakéhokoliv ohrožení bude stejný, přezíravý. Proč si pálit prsty. Pamatuji na slova bývalého francouzského prezidenta Jacquese |Chiraca na adresu nových členů EU „Měli skvělou příležitost mlčet“. Ale tak přemýšlelo i hitlerovské Německo směrem k Protektorátu Čechy a Morava: „Arbeiten und Maul halten“ = „Držet hubu a pracovat“. Vlivem zrady Anglie a Francie ta nezajímavá země ve středu Evropy, o které nic nevěděli a tudíž si nechtěli pálit prsty skvěle vyzbrojovala po čas války německou armádu.
Za druhé. Dle Ústavy ČSR se nesměly strany organizovat na národnostním principu. V roce 1935 bylo povoleno založení Sudetoněmecké strany. Politici se před povolením ptaly T.G. Masaryka, co on na to, a on nato, že jsme přece demokratickou zemí, tak bychom neměli zakazovat ani vznik strany na národnostním principu. A tak předseda nejsilnější československé strany (zvítězila ve volbách) Konrad Henlein jezdil pilně do Velké Británie, kde mu dopřávali sluchu nejvýznamnější politici. Angličané si přece vždy cení vítězů, a Sudetoněmecká strana vyhrála s převahou volby. Proto Británie fandila spíše „utlačované menšině“, která ovšem vyhrála volby.
Za třetí a zde je jádro pudla: Pojďme do přítomnosti. Do Poslanecké sněmovny se dostaly dvě nové strany se ziskem 10%. Jedna se netají tím, že by neměla problém do země přijímat „uprchlíky“. Dávám tento pojem do uvozovek, protože uprchlík před něčím prchá, což nynější migranti nesplňují. Oni přicházejí za sociálními dávkami a lepším životem. Druhá nová strany se druží zase se stranami, které jsou rázně proti přijímání migrantů, v Německu je to stále posilující AfD a v Rakousku už vládní strana Svobodní. Proč o tom píši v souvislosti s Mnichovem 1938?. Obě dvě strany chtějí zrušení Benešových dekretů, čili chtějí měnit poválečné uspořádání Evropy, chtějí opět poškodit historické Československo (Maďaři dokonce vůbec Slovensko neuznávají a nazývají ho stále drze „Horní země“, při čemž Dolní zemí je dnešní Maďarsko.
Stále se bojují minulé války. Politici usazení v dobře placených politických funkcích v Poslanecké sněmovně se nesnaží dívat do budoucnosti. AfD v Německu mohutně posiluje. Její šéf vyzýval Angelu Merkelovou, aby otevřela problém Benešových dekretů. Což teprve, až AfD, kterému fandí bývalý prezident Václav Klaus a který jezdí na jejich akce, vyhraje volby.
Co dělat? ČSR se vzdala válečných reparací vůči Německu (v podstatě jako ústupek za poválečný odsun). Je potřeba tedy vypočítat ztráty, které postihly ČSR vlivem odstoupení Sudet Německu. Dále vlivem znehodnocení československé měny ve prospěch německé marky po záboru zbytku území ČR, dále všechny ztráty vzniklé zatažením našeho průmyslu do válečné výroby a všechny další ztráty, týkající se majetku čs. občanů zavlečených do koncentračních táborů.
Je to třeba vyčíslit a je třeba už teď s představiteli AfD jednat s tím, že věc nemá jenom jednu stránky mince. Proto kandiduji do Senátu, protože stačí jenom jeden člověk, který vidí do budoucnosti, umí bez problémů konverzovat v cizích jazycích a nebojí se nazývat věci pravými jmény, ale nejenom nazývat, ale i konat. Nakonec, stačil jeden Masaryk a s pomocí Beneše, Štefánika, ale v USA i vlivných podkarpatských Rusínů, kteří měli vliv na prezidenta Wilsona, který původně vzniku ČSR moc nepřál (mimochodem, na ně se zcela sprostě zapomíná při oslavách 100 let republiky, protože nechceme dráždit Ukrajinu, která tuto národnost neuznává).
Historie je plná nespravedlností aneb za dobrotu na žebrotu. A proto je třeba pečlivě zvažovat, kdo je náš přítel a kdo nás nezradí. Nejlépe je ovšem spoléhat sami na sebe.
Mgr. Petr Hannig, kandidát do Senátu ve volebním obvodě č. 23 sídlo Praha 8 a lídr kandidátní listiny č. 14 ve volbách do Zastupitelstva hl. m. Prahy