Mám sen, že volby opravdu dopadnou, jak predikují volební průzkumy. Strany současné vlády dostanou dohromady něco kolem sedmdesáti mandátů a současná parlamentní i neparlamentní opozice bude mít kolem sto třiceti poslanců. Při trošce štěstí bude ten poměr ještě výraznější, protože když před volbami jezdí náš prezident na tak významné státní návštěvy jako do Mauretánie, tak už ani nemůže být jinak. Kdysi se v tuto dobu jezdilo do USA a fotilo se s prezidentem.
Mám sen, že si přes veškerou skepsi podáme ruce, vyhrneme si rukávy, uklidíme si po Fialově vládě, vytaháme ze skříní staré kostlivce a najdeme tam mezi nimi i manuály na to, co nám kdysi záviděl celý svět – funkční zdravotní péči pro každého, velmi dobré školství, práci pro každého a dostupné vlastní bydlení. Stejně tak doufám, že si nenecháme vzít poslední výdobytky lidovosti, které nám ještě zbyly. Volný vstup do lesů, lidovou myslivost, rybaření, lidušky – tedy školy umění… a dostatek volného času.
Mám sen, že se podaří vykoupit minoritní akcionáře ČEZu, který se tím dostane výhradně do státních rukou, opustí Lipskou burzu a ceny elektřiny klesnou na takovou úroveň, že německé firmy začnou přemýšlet, jestli se stěhovat do Spojených států, nebo raději přes kopečky k nám. Chci věřit, že do plynových zásobníků bude opět proudit levný ruský plyn. Doufám, že ocelové srdce naší republiky ještě dál bude bít, byť bude potřebovat kardiostiulátor.
Mám sen, že české zemědělství bude znovu nejen vyrábět potraviny, ale také se podílet na tvorbě životního prostředí. Chtěl bych, aby se o krajinu nepřetahovaly dva resorty a ještě bych k nim přidal třetí – ministerstvo pro místní rozvoj. V přírodě potřebujeme žít, dobývat chleba a rozumně v ní hospodařit.
Mám sen, že napravíme pošramocené vztahy s velmocemi i sousedy. Našeho Krysíka se koneckonců možná zbaví přímo Leyenová, když teď Trump vehnal Čínu s EU do náruče. Jeho kolegyně Svetrová Dvousvetrová už končí sama. Chci věřit, že Hedvábná stezka může končit někde u Ostravy a místo velké základny NATO tam bude velké překladiště, kam nebude mít důvod mít zaměřené rakety ani Číňan, ani Rus. Představuju si Petra Druláka, kterak dojednává poslední podrobnosti zakládací smlouvy „Podunajské konfederace,“ kde je Česká republika první mezi rovnými a příští český premiér už na fotkách nebude stát v poslední řadě v rohu u hajzlíku.
Mám sen, že z Afriky vypadnou naši nositelé evropských hodnot a vrátí se tam naši svářeči, montéři a inženýři. Přál bych si, abychom do Afriky nevozili milodary a nechtěli za to smlouvy na těžbu kobaltu, ale abychom tam vozili investiční celky a za ně chtěli bavlnu, tropické ovoce, kávu a vůbec věci, které tady doma nemáme a nebudeme mít.
Mám sen, že naše armáda bude bránit naše hranice a bude na tento úkol cvičena a vyzbrojována. Mám sen, že policisté budou hlídkovat v ulicích, místo aby papírovali ke každé hlouposti patnáct stránek GDPR. Mám sen, že učitelé budou učit a předávat dětem znalosti. A mám sen, že naše republika bude za svými vojáky, policisty i učiteli stát.
Mám sen, že možná nebudeme mít tolik spotřebního zboží, nebudeme mít tolik ajfounů a tolik kalhot slavných značek, ba možná ani nebudeme mít tak naleštěná auta, ale všichni budou mít postaráno o zuby, každý bude mít svého obvoďáka. I dítě z nejnuznějších poměrů se ve škole naobědvá a bude mít všechny pomůcky, aby z něj při dostatečné píli mohl být jaderný inženýr.
Kdy snít?
Já vím, jsou to velké sny. Ale kdy jindy je snít, než v době, kdy se volební preference progresivistů smrskly na své historické minimum? Kdy jindy je snít, než v době, kdy USA ztrácejí o Evropu zájem, Rusko má svých starostí dost a Čína je pořád ještě daleko? Kdy jindy se nasadit za změnu, než v době, kdy se evropský Titanic potápí? Kdy jindy pracovat na budoucnosti, než teď, kdy všechny evropské hodnoty docházejí svého konce? Kdy jindy změnit myšlení, než po prohrané válce?
Kdy jindy snít o změnách, než teď, když se evropské hodnoty v brusel obrací? Kdy se ze dne na den mění přátelství v nepřátelství a kdy se stále zřetelněji ukazuje, jací hlupáci a bludaři tvoří vládu? Kdy jindy napřít síly, než teď, kdy všechny globalistické sny končí, ba i Klaus Šváb odstupuje ze správní rady Ekonomického fóra?
Nebo snad budeme mít lepší příležitost? Až se velmoci smilují? Až budeme „rýt držkou v zemi“ opravdu pořádně? Až nám budou děti plakat hlady? Až už léky nebudou k dispozici vůbec? Až budeme skutečnou banánovou republikou bez banánů, ale zato s chalífátem za hranicemi? Až budeme zaplaveni ukrajinskými veterány a vory v zakoně? Až tu bude Fiala vládnout ještě dalších osm let? Až nás Foltýn skutečně ohradí ostnatým drátem? Až nám Jourová předepíše, co si smíme myslet? Až Koudelka bude rozhodovat o volbách?
Teď stojí za to se namáhat a politicky pracovat. Teď stojí za to bojovat o víru v budoucnost tohoto národa. Teď stojí za to se nasadit, protože teď přichází příležitost.
S něčím se vám svěřím… Kromě velkých snů mám ještě několik malých. Takových osobních:
Pogratulovat Martině Bednářové k funkci ředitelky na škole, kde ji vyhodili.
Sledovat Marka Španěla, jak dělá skutečně hlubokou inventuru ve státní správě.
Osobně přinést výpověď vojínu Foltýnovi a důvěrně mu říci, že stát už jeho služby nebude NIKDY potřebovat.
I když nekouřím, chtěl bych si zapálit doutník od hořící smlouvy na stíhačky F-35.
Osobně hlasovat pro zrušení koncesionářských poplatků.